Jaké byly Vaše fotografické začátky?
K
fotografii jsem se dostala díky matce, která byla nadšenou amatérskou
fotografkou ve fotografickém klubu Vagónka Tatra Smíchov. V roce 1961 dostala
nabídku být redaktorkou Československé fotografie, kde zůstala až do roku 1964,
kdy jsme odjeli do Alžírska. V té době už se poznala s Miloněm Novotným a
filmovým kritikem Jaroslavem Bočkem, oba byli příznivci živé humanistické
fotografie. Matka na začátku fotila takové to "umění" a
"poezii", ale postupně přešla k živé fotografii. Pořád chtěla, abych
také začala fotit, mně se do toho moc nechtělo. Až v 18 letech, kdy si ze mě
dva spolužáci na gymnáziu, kteří měli jít na FAMU, dělali legraci, že jsem
takový šprt, tak toho máma využila a řekla mi: "Tak jim ukaž, že taky něco
umíš!" Vyrazila jsem se starým dálkoměrným Canonem do Podolí vyfotit dění
na ulici.
Co Vás
přivedlo k humanistické fotografii?
Matka,
jak už jsem odpovídala v první otázce. Respektive Miloň Novotný, který byl
takový můj guru, ač to netušil. Matka mi o jeho focení a názorech na fotku
podrobně vyprávěla, takže když jsem se s ním v roce 1989 seznámila,
divil se, co o něm všechno vím.
Myslíte
si, že Vaši fotografickou dráhu ovlivnilo, že jste místo FAMU šla studovat
jazyky?
Asi ne,
bývala bych na tu FAMU tenkrát ráda šla, ale ještě radši jsem chtěla na
žurnalistiku. Jenomže jsem maturovala v roce 1974, kdy se všechno začínalo
utužovat, takže většinu kvalitních lidí z žurnalistiky vyházeli. Na FAMU jsem
pod vlivem těch dvou spolužáků chodila do přípravky prof. Šmoka, který mě spíš
přesvědčil, že na tuto školu nikdy. Poté jsem chodila k Anně Fárové do
Uměleckoprůmyslového muzea na konzultace a ta mě v tom utvrdila, že pro moje
fotografie není vůbec potřeba studovat fotografickou školu. Ostatně většina světových
špičkových humanistických fotografů neměla žádné speciální fotografické
vzdělání.
|
Žižkov, 1977 - D. Kyndrová |
Vaším
prvním fotografickým projektem bylo africké Togo, byla změna prostředí náročná
oproti tehdejšímu Československu?
Bylo to
náročné v tom, že na člověka útočila ta exotika, která je prvoplánově velmi
fotogenická. Měsíc jsem ani nevzala
foťák do ruky, abych nebyla ovlivněná třeba tím, že někdo tam je na veřejnosti
nahý. Složité to bylo i v tom, že se pro své fotografie se potřebuji k lidem
přiblížit. Jazykově to problém nebyl, protože umím francouzsky, ale moje bílá
kůže byla nemalou překážkou. Na tržišti třeba trvalo 7 hodin, než si na mne
zvykli a chovali se přede mnou přirozeně.
Už tehdy
jste Togo fotografovala se záměrem, aby vznikla ucelená série?
Takto
koncepčně jsem to tehdy rozhodně nebrala. Zkrátka jsem fotila. Máma pak napsala
o pobytu v Togu knížku "Rytmus černé Afriky - S odbíjenou v Togu“. V
roce 1976 jsem z těchto fotek uspořádala svoji vůbec první výstavu ve
výstavní síni FOMA na Jungmanově náměstí. Bylo mi tehdy jednadvacet a dlouho
jsem se musela zbavovat nálepky "té, co fotí ty černochy". V roce
2009 jsme uspořádaly s mámou výstavu ve Francouzském institutu, máma Alžírsko a
já Togo. Z původních více než 80 fotografií jsem použila
35, se kterými jsem byla spokojená. Později jsem se do černé Afriky vrátila
jako průvodkyně a musím říct, že se tam mnoho nezměnilo.
Jak Vás
ovlivnila Anna Fárová
Přivedla
mě k ní matka, která byla takový pragmatik a chtěla, abych se seznámila s
různými lidmi. Domluvila mi u ní konzultace a Anna Fárová mě v humanistické
fotografii velmi podporovala. Říkala mi ale
například i to, že když přijdou nějaké dramatické historické události, tak mám
fotografovat vše, protože v daném okamžiku nebudu vědět, co může být jednou
důležité. Hlavní její přínos ale vidím v tom, že
mi rozmluvila FAMU, protože by mi ta škola nic nedala.
|
Togo, 1975 - D. Kyndrová |
Máte
nějaké fotografické tabu nebo spíše situaci, kdy víte, že byste něco
nefotografovala?
Jako
příklad mohu uvést třeba povodně, které bych fotografovala, kdybych pracovala
pro nějaký časopis a dostala to za úkol.
Abych se ale sama od sebe na ty lidi, kteří přišli o všechno, vrhala s
fotoaparátem jak někde na safari, to mi prostě nesedí. Tehdy jsem
neudělala jedinou fotku. Ožehavé je i náboženství, to je velmi intimní
záležitost, tak je třeba být při fotografování
velmi decentní. V roce 2006 jsem šla s poutníky 150 km dlouhou pouť v
Rusku a byly tam okamžiky, kdy se třeba nazí lidé vrhali do vody a podobně.
Člověk by to měl vždy vycítit podle konkrétní situace. Například na
Podkarpatské Rusi jsem se ocitla na rodinném pohřbu. Mrtvá babička ležela v
otevřené rakvi, netroufala jsem si fotit, ale příbuzní najednou chtěli, abych
je s ní vyfotila. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsme postupně deformováni kultem
krásy, mládí a zdraví a smrt jakoby byla něco, co do života nepatří a nehodí se
o tom mluvit a zobrazovat to. V Čechách jsem se poté setkala s tím, že to někdo
označil za hyenismus, což je blbost. V roce 1974 jsem udělala 3 fotografie
svého umírajícího dědy. Babička byla ráda, že ty fotografie má, ale sestřenice
mě odsoudila. Bylo mi tehdy devatenáct a zmítala jsem se v pochybnostech,
zda nejsem tedy nějaká divná. Svěřila jsem se s tím Anně Fárové, která mě
ujistila, že můžu být naprosto v klidu, že ty fotky jsou velmi citlivé a
že fotit člověk může víceméně vše, ale záleží právě na jeho přístupu
k tomu tématu.
Jak
vnímáte úroveň současné české dokumentární fotografie?
Všechno
se to posunulo díky digitální technice, fotografuje teď každý. Stále máme
dobrou úroveň a najdeme u nás výborné fotografy. Nicméně taky hodně prázdného
formálního fotografického balastu, který se tváří jako tzv. umění. Bohužel vše je
zrelativizované, takže si nikdo netroufne říci, že král je nahý.
Co podle
Vás dělá dobrou fotografii?
Jsem
stále ortodoxní zastánkyní živé fotky, i když nejsem tak radikální jako ve 20
letech. Fotka musí mít dobrou kompozici a samozřejmě silný obsah, bez něj to
nejde.
|
Podkarptská Rus, 1992 - D. Kyndrová |
Vnímáte
rozdíl mezi editací vlastní práce a tím, když editujete například archiv Miloně
Novotného?
Vždy to
vyžaduje hodně času a odstup. Velký rozdíl v tom však není. Člověk musí vědět,
co chce a vytvořit vlastně určitý příběh. Samozřejmě, že některé fotky jsou
tzv. slabší, ale zase třeba vizuálně doplňují fotografii jinou. Není na to
žádný univerzální recept. Je to náročné, ale v určeném tematickém okruhu je
potřeba stanovit si linii, co chci vyjádřit, a té se držet. Rozdíl mezi editací
vlastní a cizí práce příliš nevnímám. Fotky Miloně mi jsou velice blízké, jak
jsem již říkala, je to takový můj guru, tak na to si troufnu. Ale určitě bych
se nikdy nepustila do editování výtvarných či konceptuálních fotek.
Cyklus o
životě žen jste kromě Československa fotografovala i na "Západě",
jaký byl rozdíl v práci u nás a tam?
V roce
1992 jsem šla na volnou nohu. Tenkrát mě Vladimír Birgus nabídl, abych se
současně s ním, Jindrou Štreitem a Viktorem Kolářem zúčastnila konkursu na
roční stipendium do Švýcarska. Podmínkou bylo vypracovat projekt, a tak mě
napadlo, že navrhnu srovnání života žen v kapitalistické zemi a
v postsocialistické, respektive budu se snažit zachytit obecné paralely i
rozdíly. Nakonec to stipendium udělili na půl roku pouze mně a já se vydala
fotit do Švýcarska. Byl to pro mě trochu šok, jak si tam lidi chrání své
soukromí, od nás jsem na to zvyklá nebyla. Tady bývaly dřív problémy hlavně
ideologické, ale jinak ne. Tam jsem třeba fotila v parku děti a hned ke
mně přistoupila jedna maminka a s milým úsměvem pravila, proč to fotím.
Vysvětlila jsem, že to nebude do novin, ale že jsem stipendistka kantonu Bern a
bylo to v pohodě. Bylo také velice obtížné se dostat na některá místa. V
Bernu je třeba proslavená veterinární klinika, kde jsem chtěla fotografovat,
ale tam jsem se vůbec nedostala. Poslala jsem i oficiální žádost jako
novinářka, která chce zachytit jejich skvělou práci, ale nic. Dnes po všech
zkušenostech chápu, že se mě jako novinářky obávali. U nás se to dnes ale již o
mnoho neliší.
Již v
době studií jste začala fotografovat Rusko, čím je pro fotografování
specifické?
V té
době to bylo specifické v tom, že měli k cizincům nedůvěru, což se ostatně
nezměnilo dodnes. Občas mě podezřívali, že jsem špion, protože jsem měla foťák
a mluvila dobře rusky. Nikdy mě tam ale nesebrali nebo neosvítili filmy,
vždycky jsem to nějak ukecala. Dost mi pomáhalo, že jsem žena, hrála jsem
hloupou a naivní dívku. Jednou jsem například fotografovala na tržnici starého
muže, který prodával houby, pamatuji si i jeho jméno Potap Potapovič. Následně
mě odvedli za ředitelem tržiště, který se mě vyptával, proč tam fotografuji.
Tak jsem mu začala zapáleně vysvětlovat, že jsem byla fascinovaná vousatým
dědečkem, co prodával houby a vypadal jako z ruské pohádky. Koukali na mě
nevěřícně, ale nakonec mě jako naivní dívenku pustili. Dodnes jsou ovšem v
Rusku velmi citliví, když fotografujete něco, co by podle nich mohlo poškodit
jejich image.
|
Odchod sovětských vojsk, Milovice, 1991 - D. Kyndrová |
Změnilo
se pro vás něco fotograficky po roce 89 nebo v roce 92, kdy jste se stala
volnou fotografkou?
Hlavně
to, že jsem měla víc času a svobody. Když jsem například fotografovala odchod
sovětských vojsk, tak jsem ještě učila francouzštinu na AMU a stávalo se, že
jsem focení v Milovicích musela přerušit a pospíchala na FAMU na seminář.
V učebně seděl jediný student, kterého jsem pak pustila domů. Dívala jsem se z okna na Hradčany a říkala
si, co tady vlastně dělám.
Proč
jste se rozhodla při fotografování odchodu sovětských vojsk použít barvu?
Je to jediný projekt, kde jsem použila barvu. Mým záměrem nebylo zachytit kroniku vlastního
odchodu, ale cílem bylo vyjádřit kolaps sovětského impéria a komunistického
režimu. Agresívní žlutá a červená barva na omšelé agitační komunistické výzdobě
v kasárnách skvěle doplňovala černobílé fotky prostých ruských vojáků,
kteří působili velmi uboze.
Rusko
jste fotografovala před pádem SSSR a poté jste se tam vrátila až kolem roku
2000, proč jste vynechala 90. léta?
Po fotografování
odchodu sovětských vojsk jsem se v roce 1991 vypravila na Podkarpatskou
Rus, protože jsem si myslela, že se napraví další historická nespravedlnost,
kterou na nás sovětský režim spáchal, a to území se nám navrátí, a to jsem
chtěla zachytit. Z toho jsem vystřízlivěla během první návštěvy, ale protože
mám ráda přírodu a hory, tak jsem tam začala jezdit. Tedy již na Ukrajinu. V
90. letech začali do Čech jezdit ruští zbohatlíci a já jich měla plné zuby a do
Ruska mě to už vůbec netáhlo. Někdo mi pak ale řekl, že na pomezí Ruska a
Estonska je ženský pravoslavný klášter, který je velmi zajímavý. S kamarádkou,
redaktorkou ve Vlastně, jsme vymyslely reportáž a strávily jsme tam 10 dní.
Renesance pravoslaví mě doslova uchvátila svoji silou a právě přes tento
klášter jsem se do Ruska, respektive k tématu Rusové v roce 2000
vrátila.
|
200 let bitvy u Borodina, 2012 - D. Kyndrová |
Kdy Vám to, že jste
žena, usnadnilo nebo naopak ztížilo práci?
Většinou mi to práci
usnadnilo. Nikdy jsem si ale nevybírala témata, že bych jela třeba do války
nebo nějakého konfliktu, to by bylo asi složité. Setkala jsem se i
s nápadem, zda se nechci vrátit do Alžírska a že by to bylo zajímavé
srovnání mých fotek dnes a mé mámy před padesáti lety. Nechci. V muslimských
zemích to je složité a já nechci 80% času při fotografování věnovat tomu, že
budu překonávat problém, že jsem křesťanka, běloška a žena. Další problém je se
zobrazováním tváří, v Alžírsku jsou sunité a ti to odmítají. Nevidím
nejmenší důvod, proč toto vše překonávat.
Můžete v
hrubých rysech nastínit, jak vybíráte fotografie pro výstavu nebo knihu?
Musí být
určitá linie a myšlenka toho, co chci říct a ukázat. Ty fotografie musí být
samozřejmě dobré. Je k tomu potřeba hodně času a odstup. Rozhodně by fotky
neměl vybírat grafik, to jsem se dostala do konfliktu hned s první knihou, kdy
řekl, že mu všechny fotky dám a on to složí sám. Tak jsem mu řekla, že ani náhodou. Bavila
jsem o tom pak s Josefem Koudelkou a ten říkal, že to vůbec není možné, že jde
o můj názor a že já musím být ta, kdo určí, jak fotografie plynou. To mluvím o
tematických projektech, kterým říkám „vizuální literatura“. Pokud jde o výběry
z děl či monografie, tak tam je to něco jiného a autor by asi měl při
výběru ustoupit trochu do pozadí.
Chystáte
v nejbližší době nějakou knihu nebo výstavu?
Svojí ne. V
současnosti se věnuji spíše kurátorské práci. K výstavě, která bude v létě na
Staroměstské radnici k 50. výročí srpna 1968, kniha už vznikla před deseti
lety. Chtěla
bych udělat projekt s pracovním názvem "Kupředu, zpátky ni krok,“ který by
zachycoval poválečné období a hlavně 50. léta. Nadšení té doby, první
spartakiádu, kolektivizaci, ale samozřejmě i perzekuce. Chtěla jsem to udělat
letos k 70. výročí února 48, ale jarní termín jsem nedostala, takže to udělám
za 2 roky na výročí procesu s Miladou Horákovou. Důležitá pro mě bude ta kniha,
která zůstane i potom, co výstava skončí.
|
Mistrovství ČR v kulturistice, Hradec Králové, 1996 - D. Kyndrová |
Vnímáte
výraznější rozdíl při práci na film a na digitál?
Digitální
aparát jsem si pořídila v závěru svého fotografování v Rusku, protože jsem
zjistila, že na oficiální akce jako manifestace či demonstrace se lépe dostanu,
když mám velký digitální fotoaparát a vypadám jako profík. S Leicou se zase
lépe fotilo mezi prostými lidmi. Digitál je nesmírně praktický, nicméně to
kouzlo, respektive napětí, když jsem vyvolávala filmy a objevovala
v komoře nové fotky, je pryč. Možná to je ten důvod, proč mě focení pomalu
přestává bavit. Nebo, jak říkávala moje maminka, je to i věkem.
Co jste
naposledy fotografovala?
Naposledy
jsem pro kamarádku, která pracuje v charitě, fotografovala projekt
zaměřený na bezdomovce v Praze. Máme určité plány na toto téma. Uvidíme, nechci
to zakřiknout. Každopádně začíná mě čím dál více bavit kurátorská činnost,
pátrání v archivech. Myslím, že nových fotografických projektů ode mne už
moc nebude.
Co jsou
podle Vás nejdůležitější vlastnosti pro dokumentárního fotografa?
Pracovitost.
Sebedůvěra a intelekt. Ten považuji za zásadní. Musíte vědět, co chcete
vyjádřit a věřit tomu. V neustálých
pochybách by se člověk utopil. Ať máte pravdu nebo ne, jestli to tak cítíte,
tak za tím musíte jít. Čas to prověří.
|
Armáda spásy, Praha, 2007 - D. Kyndrová |