Tbilisi: Pamětihodnosti, jídlo a kultura

Gruzie. Země na pomezí Evropy, Asie a prostoru bývalého Sovětského svazu. Jedna z nejstarších křesťanských kultur světa, země svébytné kultury a tradic. Většina lidí toho o Gruzii moc neslyšela. Snad jen ti starší z nás si pamatují zprávy o revoluci občanské válce v 90. letech, další krátká válka s Osetií v roce 2008 a pak se na Gruzii tak nějak zapomnělo. Čas od času tam sice vyrazil nějaký odvážnější cestovatel, ale stále to není žádná zásadní turistická destinace. Původním cílem cesty byl Irán, ale vzhledem k jistým časovým a finančním omezením padla volba na zemi na půl cesty.

Do Tbilisi jsme dorazili velmi brzo ráno, protože z Istanbulu jsme odlétali lehce po půlnoci. Možná už trochu stárnu, ale dovedu si představit i pohodlněji strávenou noc než v sedadle Airbusu. Autobusy z letiště naštěstí jezdí už od velmi brzkého rána, a tak jsme se dostali do poněkud vylidněného města bez větších problémů. Překvapením bylo to, že ve směnárně na letišti jsme dostali za naše eura celkem férový kurz. Největší výzvou celého letiště bylo prokličkovat davy taxikářů hledajících nějaké zákazníky. Jak jsem již psal, centrum města bylo poněkud vylidněné. Ono se také není co divit v neděli v 6 hodin ráno. Naštěstí i do Tbilisi prosákly jisté vymoženosti východu (Ruska) jako například podniky otevřené 24/7. Není nad to si v 6 ráno zajít do restaurace, objednat si jídlo, pití a sníst si ho mezi uklízečkami a hosty z předešlé noci, kteří spí na stolech. Cesta na ubytování pak proběhla místním metrem (které má 2 linky) a vypadá tak nějak, jak by asi vypadalo metro v Brně. Malé, tmavé, s vydýchaným vzduchem a trochu rozpadlé. Následovalo stoupání do kopce mezi domy, které vypadaly trochu jako z pokračování Borata. Naštěstí ubytování jsme měli v jednom z mála opravených domů v celé čtvrti. Apartmán byl nový, čistý a s vlastní koupelnou a za 2100kč na 8 dní, co víc chtít?

Samotné Tbilisi (dříve Tiflis) je město založené v pátém století a rozkládá se v údolí řeky Kura. V současnosti je zvláštním mixem středověké, neo-klasicistní, art noveau, stalinistické a moderní architektury. Nad městem se tyčí stará citadela Narikala (hrad) a socha Matky Gruzínů s mečem v ruce. Buď tam dojdete pěšky přes tureckou čtvrť nebo dojedete lanovkou z Náměstí Evropy. Na různých místech města najdete i pár kousků podivné moderní architekturu. Dílo prezidenta Sakašviliho, který chtěl ukázat, že Gruzie je moderní země, která se chce přiblížit Evropě a západnímu světu. Na jednu stranu byla Gruzie vždy (i za sovětských časů) vyhlášená. Na druhou stranu tyto moderní budovy v centru nejsou dílem gruzínských architektů. Více o budovách, které zmiňuji vám poví Gebrian na Streamu, ačkoliv je video 2 roky staré, nic se nezměnilo.

Turisté do Tbilisi sice jezdí, ale není jich mnoho. V poslední době se tam vrátili především turisté z Ruska, sem tam potkáte i Poláky, Němce a někdy i Čechy. I v Tbilisi samozřejmě narazíme na nějaké ty turistické pasti. Není jich příliš mnoho a většina z nich se vyskytuje na 2 až 3 ulicích starého města a v rozpoznáte je většinou hned na první pohled. Přímo v centru také najdete dva zajímavé kostely. Basiliku Anchiskhati, což je nejstarší kostel ve městě (vybudována na počátku 6. století) a katedrálu Sioni. V prvním jmenovaném se nesmí fotografovat, ale místní pop je člověk otevřený a když s ním prohodíte pár slov Gruzínsky či Rusky a hodíte nějaké ty drobné do kasičky, dá se zařídit leccos. V katedrále Sioni se fotografovat může, samozřejmě v mezích běžné lidské slušnosti. Fotografovat ve svatostánku jakékoliv víry je vždy poněkud citlivější záležitost. Naproti starému městu se na kopci tyčí nově vystavená katedrála Nejsvětější Trojice. Stavba probíhala v letech 1995 – 2004. Určitě taky stojí za návštěvu, ačkoliv starší kostely mají podle mě lepší atmosféru.

Gruzie, to není jen Kavkaz, pravoslaví a občasná občanská válka. Gruzie znamená i dobré jídlo. Poprvé jsem s ním přišel do styku v Rusku, kde je velmi populární a rozšířené. Dalo by se říct, že touha ochutnat pravé gruzínské jídlo byla jednou z motivací celého výletu. Osobně jsem nejvíc znal šašlik, který jsem paradoxně měl v Gruzii snad jen 2x a dozvěděl jsem se, že je spíše Arménskou záležitostí. Jednou ze stálic jídelníčku bylo chačapuri po adžarski, což je pečená těstová placka s bílým sýrem a syrovým vejcem, které se smíchá se sýrem. Výsledek je velmi chutný a zasytí. Samotné smíchání vejce se sýrem není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, ale místní jsou k cizincům shovívaví a správnou techniku vám rádi ukáží. Druhou zásadní položkou byly chinkali, což jsou taštičky plněné kořeněným mletým masem a uvařené ve vodě, podobně jako třeba pelmeně. Od pelmeňů se však liší tvarem a velikostí. Jsou mnohem větší a jeden vás vyjde od 0.60 do 0.80 Lari, přičemž jedno Lari je 8 korun. Chytněte taštičku za stopku, lehce opepřete, nakousněte, vypijte vývar uvnitř (slabší jedince může silná masová chuť poslat pod stůl) a pak snězte zbytek. Nikdy nejezte chinkali příborem a nikdy nejezte stopku, za kterou se taštička chytá. Bylo by to stejné faux-pax jako když Američan v Praze jí houskový knedlík rukou v domnění, že je to chleba na vytření omáčky. Co se týče nápojů, tak pít cokoliv, než vyhlášené Gruzínské suché červené víno by se rovnalo svatokrádeži. Nealko volby zahrnují snad jen minerálku Borjomi (vyslovujeme Boržomi) a Tarchun, limonáda pronikavě zelené barvy a chuti ne nepodobné absinthu. Můj tajný tip, kam zajít na večeři, je Cafe Nikolozi na ulici Anton Katalikosi. Menu napsané rukou na papíře (v ruštině nebo gruzínštině) a OPRAVDU domácí jídlo za skvělou cenu. Vlastně i interiér vypadá jako byste byli u někoho doma. A mluví tam i německy, když mluvíte pomalu a zřetelně – jak udává cedule u vchodu.

Co se týče kultury, rozhodně se nemá Tbilisi za co stydět. Ve městě najdete mnoho muzeí, galerií a divadel. Zvláště opera a balet jsou zde vyhlášené a sehnat lístky je třeba víc než půl roku dopředu – nám se to nepovedlo. Další možností je navštívit loutkové divadlo Gabriaze poblíž baziliky Anchiskhati. I zde platí, že lístky je radno pořídit s předstihem, představení mají anglické titulky a jsou velmi zajímavá. Povedlo se mi navštívit výstavu fotografií Henri Cartier – Bressona a vernisáž výstavy Jana Grarupa v pobočce Gruzínského národního muze poblíž katedrály Sioni. Kdy jste naposledy viděli Bressona v Praze?

Zážitků z Tbilisi mám tolik, že to nepopíše ani více než tisíc slov, která má tento článek. Proto ho prosím berte jen jako takový úvod a zmínku některých míst, která stojí za pozornost. Hlouběji do kultury města a jeho života se pustím v článku který bude uveřejněn v polovině příštího měsíce. Hned po rozhovoru s legendou české dokumentární fotografie Danou Kyndrovou, který zveřejním první červnový týden. Máte se tedy na co těšit!

Istanbul: Kam se poděl Atatürk?

Cesta na Kavkaz byla a je málokdy přímá. Samozřejmě v dnešní moderní době existuje přímý let Praha - Tbilisi, ale kdo by ho používal, když můžete s přestupem v Istanbulu navštívit druhou zemi a ještě ušetřit za letenku? A tak jsem se i já ocitl v bývalém hlavním městě zaniklé Byzantské říše. Návštěva to byla v zásadě příjemná i proto, že jsem v Istanbulu ještě nebyl, ale viděl jsem odtamtud mnoho zajímavých fotografií, ať už z minulosti, či ze současnosti.

Let Airbusem Tureckých aerolinií byl příjemný. Smutné bylo snad jen to, že v letadle dostanete k obědu kvalitnější zeleninu, než kterou v ČR koupíte v obchodě. Z toho je však velmi těžké vinit Turky, i když jsem si jistý, že by se určitě našel nějaký schopný konspirátor, který by zvládl i to. Překvapením bylo, že Turci dokázali to, o čem se lidem v Praze může leda tak zdát - metro na letiště! Tedy pokud přilétáte na Atatürkovo letiště. Fronty u pasové kontroly se mohou zdát dlouhé, ale osmanští úředníci pracují překvapivě rychle. Inu, ne všechno je v orientu tak zlé, jak by se mohlo zdát. Potěší wi-fi zadarmo, která se jinde v Istanbulu nehledá tak snadno. Rozhodně se nenechte zlákat radami Google Maps, že byste do centra starého města (čtvrť Fatih) měli jet metrem a pak přestoupit na tramvaj. Ano, tramvaj vás sice doveze asi o 500m blíž některým památkám, ale jede v divoké istanbulské dopravě poměrně dlouho a je celkem nacpaná. Jeďte radši metrem až na konečnou, nebo dvě stanice od konečné a pak dojděte pěšky. To platí, pokud zvládnete koupit lístky na metro. Automaty se odmítají podřídit běžné lidské logice a berou pouze drobné bankovky či mince, tak pozor na to.

Samotné centrum Istanbulu (nikam jinam jsem se nedostal) mě příjemně překvapilo. Sice je tam místy trošku bordel, ale nic kritického a rozhodně ne převyšujícího úroveň například Itálie nebo Španělska. Lidé jsou v zásadě příjemní a byl jsem velmi překvapen úrovní angličtiny, snad jen jednou se mi stalo, že jsem s angličtinou nepochodil. Tehdy mě zachránilo to, že čaj se Turecky řekne "čaj" a počet kostek cukru jsem ukázal na prstech. Složitější může být objednávka kebabu, protože v Istanbulu zaprvé není tolik kebabu, kolik by jeden spravedlivě očekával a za druhé proto, že když už kebab najdete, rozhodně není příliš podobný tomu, který si dáváte ve 4 ráno při návratu domů z hospody. O to větší je pak uspokojení, když si konečně dáte přesně ten, který jste chtěli. Osobně mě spíš bavil turecký čaj, který mi skutečně chutná. Posedávání a popíjení čaje je naprosto nedílnou součástí turecké kultury, zejména tehdy, pokud jste muž. Přijde mi to jako celkem solidní program.

Z časových důvodů jsme nestihli navštívit příliš památek. Slavná Modrá mešita byla zavřená kvůli rekonstrukci, tudíž jsme viděli pouze nádvoří, které lemují plakáty vzdělávající kolemjdoucí o islámu a nabízí každodenní bezplatná sezení, na kterých vám imám vysvětlí, co a jak. Zaujalo mě zejména to, že je na těchto sezeních podáváno občerstvení. Časově bych to býval stihl, protože kvůli jídlu zdarma udělám leccos, ale manželka byla proti. Inu, ženy. Prošli jsme tedy jen nádvoří, kde jsme se naučili, že v zásadě vše, co známe, je dílem dávných muslimských učenců (i když samozřejmě některé zásluhy v astronomii, matematice a medicíně nelze popřít!). Chápu, že slovo boží je třeba šířit, do Istanbulu to bezpochyby patří a plakát, byť trošku legrační a nadsazený, je asi lepší než náklaďák s trhavinou. Každopádně promarněné občerstvení zdarma mě bude ještě dlouho mrzet. Co mě nemrzelo byla návštěva největšího podzemního rezervoáru vody z byzantských časů. Takzvaná "Basilica Cistern" se nachází 150m od Hagia Sofia a je to skutečně úchvatná podívaná. Tedy hned po tom, co si vaše oči zvyknou na tmu. Tma je tam taková, že pokoušet se fotografovat, byť na velmi citlivý film, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Omluvte tudíž nedostatek dokumentace. Buď musíte věřit mému slovu nebo si to zajet prohlédnout sami. Doporučuji to druhé.

Nešlo vynechat Grand Bazaar, který je tedy spíš lehce turistický, ale také stojí za návštěvu. Čísla jsou víc než zajímavá - 61 zastřešených ulic, přes 4000 obchodů a přes 91 milionů návštěvníků ročně! Bazaar jsme navštívili, stejně jako Istanbul, celkem dvakrát. Na cestě do i z Gruzie. První návštěva odpoledne byla poněkud hektická, právě kvůli davům turistů. Druhá proběhla hned po otevření Grand Bazaaru v 8:30. Není potřeba asi příliš vysvětlovat, že ta druhá byla o poznání příjemnější. Vždy je zajímavé pozorovat probouzející se město. To jsem poznal už před lety, kdy jsem vyrazil do Paříže. Lidé spěchají do práce, zastavují se v obchodech nebo kavárních pro snídani, obchodníci otvírají svoje obchody, vybalují zboží. Do toho bazarem křižují kurýři s podnosy čaje či jídlem, které si prodavači snědí na stoličce před krámkem. Takže zatímco manželka nakupovala a snažila se Turky usmlouvat na co nejlepší cenu za šály a talíře, já fotil. Nikomu na Grand Bazaaru to příliš nevadilo, asi jsou zvyklí.

Dá se z těch dvou návštěv Istanbulu, z nichž žádná nepřesáhla 24 hodin, něco vyvodit? Nejspíš nic zásadního, snad jen že se jedná o zajímavé město, které rozhodně stojí za návštěvu. V některých aspektech je až překvapivě moderní a v jiných příjemně staromódní. Nepotěší malá četnost wi-fi hotspotů, což možná vyváží větší počet (nezřídkakdy tureckých) veřejných záchodků. Trochu nepříjemné je, že se často nedá platit kartou, takže vzít si sebou dostatek hotovosti (koruny vyměníte těžko), je rozumné. Samozřejmě je možné a více než pravděpodobné, že narazíte na nějaké turistické pasti, ale ty se většinou dají snadno identifikovat. Samozřejmě jsou ve městě vidět jisté odrazy zhoršené bezpečností situace na středním východě, ale počty automatickými zbraněmi vybavených policistů jsou jen  o málo vyšší než v západoevropských metropolích. Stačí se chovat s běžnou dávkou zdravého rozumu, tak jako všude, a zjistíte, že Istanbul je vlastně docela fajn.

Polaroidy z Gruzie

Po nějaké době jsem opět vyrazil na cesty. Jak už je mým dobrým zvykem, opět jsem vyrazil směrem na východ. Do hledáčku se tentokrát dostala Gruzie. Lehce tajemná země na Kavkaze a na hranici mezi Evropou a Asií. V původním plánu byla návštěva Iránu se zastávkou právě v Gruzii případně v Arménii. Jenomže člověk míní a Bůh mění, a tak z původního plánu zůstala z časových důvodů jen návštěva jedné země. Volba logicky padla na Gruzii, protože její návštěva vyžadovala nejméně plánování.

Tímto bych se samozřejmě také chtěl omluvit za nedostatek příspěvků na blogu začátkem května, ale dovolená, svátek práce, a nakonec Den vítězství mě připravily o veškerý čas i energii. Zatím bych jako ochutnávku rád nabídl 12 polaroidových fotografií, které jsem pořídil v Tbilisi. Cestovat bez Polaroidu je samozřejmě nerozum, a proto se i tentokrát moje věrná, lehce jetá, SX-70 dostala do mého příručního zavazadla. Měl jsem ovšem trochu smůlu v tom, že polovina fotografií z jednoho filmu (šarže 11/2017) vůbec nevyšla. Takže místo plánovaných 16 snímků jsem přivezl pouze 12, což je ve výsledku vlastně dobré číslo.

V příštích článcích se můžete těšit na mé klasické černobílé fotografie z Istanbulu, Tbilisi, ale i klášterů vysoko v Gruzínských horách.