Jméno Josef Koudelka musel někdy slyšet
každý, kdo vzal do ruky fotoaparát. Rodák z Boskovic zanechal (a stále
zanechává) svou nesmazatelnou stopu na mapě světové fotografie. Od fotografií
divadla, přes ulice Prahy plné tanků armád Varšavské smlouvy po krajinu
zničenou průmyslem. Jeho dílo je šířkou záběru, a hlavně kvalitou naprosto
jedinečné. V současnosti můžeme v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze
shlédnout velkou retrospektivní výstavu Josefa Koudelky, kterou jsem samozřejmě
musel navštívit, a to ne jednou.
S fotografiemi Josefa Koudelky jsem se poprvé setkal poměrně záhy potom, co jsem před pár lety vzal znova do ruky fotoaparát a založil první film. Pokud mě paměť neklame byly to právě fotografie ze srpna 1968. Černobílé, kontrastní a zrnité fotografie nekompromisně zachycovaly jeden z přelomových okamžiků v dějinách naší země. Od těchto snímků se pak odvíjela další kapitola v životě tohoto fotografa, po jejich propašování z okupovaného Československa byly distribuována agenturou Magnum a otištěny v zahraničím tisku (pod pseudonymem „PP“ tedy „Prague Photographer). Následovala emigrace a azyl ve Velké Británii, kde započala další část fotografické cesty Josefa Koudelky.
Jeho příběh je pro mě o to větší
inspirací, že byl zhruba ve stejném věku jako já teď, když se rozhodl zanechat
práce leteckého inženýra a naplno se věnovat fotografii. V té době měl za
sebou již první výstavy, fotografoval divadlo a cikány v zemích východního
bloku (kniha vyšla v roce 1975). Už
jeho rané práce nesou silný autorský rukopis, jedinečnou vizi a precizní
technické zpracování. V současnosti probíhající výstava ukazuje jako první
po velmi dlouhé době právě i tyto rané práce, které často zahrnovaly experimenty
posouvající fotografii a její technické možnosti. Mimo jiné jsou k vidění i
umělcovy poznámky k fotografiím, nákresy výstav a makety knih. To vše dává
možnost nahlédnout do tvůrčího procesu o kterém Josef Koudelka nerad mluví,
protože tvrdí, že vše potřebné by měla říct fotografie sama. S tím nelze
než souhlasit, ale člověk se neubrání touze nahlédnout za oponu.
Ze starších prací mi pořád stále
uniká cyklus Exily. Chápu, že se jedná jisté zrcadlení vnitřních pocitů autora,
který odešel ze své rodné země a cestuje světem. Těžko říct, zda můžu něco
takového pochopit, když mi chybí osobní zkušenost s dlouhodobým odchodem z vlasti.
Fotografie z roku 1968 i Cikáni jsou. Oproti exilům, v zásadě přímočaré
záležitosti, klasická dokumentární fotografie. Poslední dobou se mi začaly obzvlášť
líbit panoramatické fotografie, kterými se Josef Koudelka zabírá již od roku 1986.
Podle svých vlastních slov se snaží zachytit především působení člověka na
krajinu. Fotografoval vápencové lomy, průmyslovou krajinu severních Čech,
kterou zdevastovala povrchová těžba uhlí, ale i zeď oddělující palestinská
území od Izraele. Panoramatický aparát jsem si už vyzkoušel a poznal jsem, že
je to úplně nový pohled na svět a fotografii.
Fascinující je lehkost, s jakou
Josef Koudelka používá panoramatický přístroj (často velmi velkou Fuji 617),
fotí bez stativu z ruky, jako by to byla Leica nebo jiný přístroj na
kinofilm. Vznikají tam mnohem zajímavější fotografie, než které podobnými
přístroji produkují různí krajinkáři. Každopádně, okud jste výstavu ještě
nenavštívili, rozhodně si na ní udělejte chvíli času.
