Andrej Rublev: Tvůrčí bolest

Pokud jste ještě neviděli ikonický filmy Andreje Tarkovského, doporučuji podívat se na něj předtím, než si přečtete tento článek. Jen nerad bych vám zkazil případný zážitek tím, že bych vám něco prozradil. Film naleznete například zde: 1. část a 2. část.

Párkrát jsem se na blogu už zmiňoval, jak se často nechávám při svém fotografování inspirovat filmy. Někteří známí režiséři začínali jako fotografové (Stanley Kubrick), či se k fotografii případně dostali až později ve své kariéře (Andrej Tarkovsky). Kubricka fotografie během jeho kariéry nikdy neopustila, při natáčení filmy 2001: Vesmírná odyssea například používal speciální super-širokoúhlý fotoaparát Widelux, který zabírá úhel 120° aby si udělal představu o tom, jak budou některé scény vypadat v širokoúhlém filmovém formátu. Oko fotografa je pak vidět i na jeho kompozicích. Ovšem samotné otázky kompozice, expozice a vystavění scény jsou jen jednou stranou mince. Druhou stranu mince představuje samotný tvůrčí proces a jeho podstata.

Štěstí tomu chtělo, že jsem víceméně náhodou na Facebooku zahlédl pozvánku na festival filmů Andreje Tarkovského, který se měl konat v Pražském kině Ponrepo. Bez velkého váhání jsem nakoupil lístky na několik filmů. Prvním z nich byl Stalker, pravděpodobně nejznámější z Tarkovského filmů, ale zároveň bych řekl že nejtěžší. Rozpočtová omezení donutily scénáristy a režiséra upravit film do více symbolické roviny, jakoby jeho filmy nebyly symbolické už dost. Pokud vám někdo bude tvrdit, že Stalkera pochopil, buďte na pozoru. Druhým filmem, který jsem navštívil byl Andrej Rublev. Epická historická freska, která mi toho o tvůrčím procesu a jeho úskalích řekla víc, než jsem čekal.

Film, jak už jeho názve napovídá, sleduje život Andreje Rubleva, slavného ruského malíře ikon, který žil a tvořil na přelomu 14. a 15. století. Pro tuto historickou fresku dostal Tarkovský jistě velmi důstojný rozpočet, což je na filmu vidět. Natočen sice černobíle, ale v širokoúhlém formátu SovScope, což byl ruský analog amerického systému Cinemascope, který pracoval s anamorfickými objektivy na 35mm filmovém pásu. Velkolepé jsou i lokace, propracované kostýmy a skutečně velké davové scény. Natočen v roce 1966, film se vezl na jisté vlně uvolnění komunistického režimu v Sovětském svazu, což se později moc neprojevilo na jeho komplikované distribuci. Pro mě osobně bylo překvapivé, že se vůbec v Sovětském svazu natáčel film o malíři ikon, když spousta nejkrásnějších chrámů byla opravena třeba až v roce 2000.

Ve filmu se nenápadně objevují myšlenky o těžkostech života v Rusku. Myšlenky z roku 1966 ve filmu odehrávajícím se kolem roku 1400, které rezonují i se současností. V jedné scéně diskutuje vůdce Tatarských nájezdníků ve vypleněném kostele s bratrem ruského velkoknížete a malbě panny Marie a říká, že to nemůže být žádná panna, když měla dítě. Nakonec ale prohlásí: „No, u vás v Rusku je všechno možné!“ Naproti tomu samotný Andrej Rublev upadá do temných myšlenek. Rusko té doby je stíháno tatarskými nájezdy, epidemie a krutostí vládnoucích vrstev proti vlastním poddaným. Jak má člověk pak tvořit něco pozitivního? Andrej by chtěl, aby jeho umění sloužilo a promlouvalo k lidem. Má problém vymalovat v kostele fresky posledního soudu, protože nechce strašit prostý lid a vystavovat ho obrazům hrůz, když jejich běžný život je už tak plný utrpení. Tímto vnitřním bojem je Andrej naprosto paralyzován a není schopen nic vytvořit. Během celého filmu ho nevidíme nic namalovat. Pokládá si i otázku, kolik toho musí ruský národ vytrpět a kolik toho vydrží. Naproti tomu řek Theofanes (Feofanes v ruském přepisu) nemá s tvořením pochyby, tvoří proto, aby uctil boha, ne pro lidi.

Jako protiváha paralyzovanému Andreji Rublevovi je ve filmu postava zvonaře Boriska. Ten se nabídne, že odlije pro velkoknížete nový velkolepý zvon místo svého otce, mistra zvonaře, který zemřel při epidemii moru. Tvrdí, že mu jeho otec na smrtelné posteli svěřil svá tajemství. Pracuje s fanatickým odhodláním, které je cizí jeho pomocníkům, kteří pro něj mají málo pochopení. On na jejich rady nedbá a vše dělá po svém. Tvůrčí síla, která skrz něj prochází je obrovská a on jí jen stěží kontroluje. Celému tomu procesu přihlíží Andrej jako němý svědek, protože složil slib mlčení, jako pokání za svůj zlý skutek (který nebudu prozrazovat). Borisek neprojevuje žádné pochybnosti o svém tvůrčím procesu. Vše řeší s velkým odhodláním a žádnou překážku nenechá, aby ho zpomalila v jeho konání. Zvon je nakonec odlit a zazvoní. Tehdy se vyčerpaný Borisek zhroutí a až v tomto momentě z něj vyjdou všechny pochybnosti, které měl o své tvorbě, ale celou dobu je držel uvnitř a nenechal se jimi zpomalit. Tehdy Andrej promluví, aby ho utěšil a tento moment ho přiměje k tomu, aby sám přestal pochybovat a začal tvořit. Už mimo záběr pak vytvoří své největší dílo, které je beze slov prezentováno již v barvě úplně na samém konci filmu v takřka dokumentární sekvenci.

Často se ocitám v situaci, že nejsem schopný tvořit. Nejsem schopný zvednout fotoaparát a odexponovat film, nedokážu se přinutit sepsat své myšlenky tady na blog. Pochybuji. O smyslu toho, co tvořím, pro koho to tvořím a pochybuji o celém svém procesu. Každý kdo to zažil asi ví, jak je to paralyzující stav ze kterého se jeden jen velmi těžko sám dostane. Stejně tak, jako musel Andrej Rublev vidět tvůrčí sílu zvonaře Boriska a jeho následné zhroucení, aby byl pohnut ke své vlastní tvorbě, tak i mě často k tvorbě pohne nějaký vnější impuls, ačkoliv samotný tvůrčí proces je pro mě spíše soukromou záležitostí, i když se o nějaké útržky sem tam dělím tady na blogu. V současnosti připravuju pro svůj blog další rozhovory s fotografy a je to právě ta jejich tvůrčí síla, kterou skrz ty rozhovory poznávám, která mě žene dál. Samozřejmě nepochybuji, že i oni mají občas podobné kreativní problémy jako já, či jako měl ve filmu i Andrej Rublev. Jenomže v rozhovorech je to právě hlavně ta pozitivní tvůrčí síla, která se nakonec dostane na povrch.

Moje občasná tvůrčí paralýza je samozřejmě úzce svázaná s dobou, ve které žijeme. Narodil jsem se těsně před revolucí a formativní roky mého dětství proběhly v 90. letech. Mojí generaci byla prorokována skvělá budoucnost, jakožto první, která vyroste bez vlivu komunistické diktatury. Bohužel 90. léta nás na tuhle skvělou budoucnost špatně připravila. Už se na veřejnosti nemůže říkat, co se dřív mohlo. Lidé se stali více zahleděnými do sebe a místo větší svobody tu máme čím dál větší kontrolu ze strany státu a posledních 5 let nepokrytou novou vlnu normalizace. Jako fotograf musím mít otevřené oči a vnímat svět kolem sebe, takže se nemůžu uzavřít a izolovat. Člověk nesmí propadnout zoufalství, máme povinnost pozdvihnout se nad šeď všedních dní a skrz naši tvorbu pomoci i ostatním. Pokud se nám povede tvořit dostatečně kvalitně, tato tvorba přetrvá. Stejně jako ikony Andreje Rubleva překonaly všechny těžkosti Ruska, tak jako Tarkovského filmy přetrvaly v těžkých podmínkách Sovětského svazu.

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 2. část

V prvním díle rozhovoru s Janem Dobrovským jsme nakousli různé destinace, kde fotil a jak se k fotografii dostal. V dnešním pokračování si přečtete o samotném procesu focení a dalších zajímavých věcech, které souvisí s dokumentární fotografií. 

Foto: Jan Dobrovský

V čem se pro Vás liší digitální a analogový proces?

Jelikož si sám jen vyvolávám negativy, ale nezvětšuju na papír, tak se liší v zásadě jen tím, jak na film exponuju a jak ho pak vyvolám. Lidi si často myslí, že digitál snese všechno, že je expozičně pružnější a šikovnější. Já si myslím, že je to obráceně, zdá se mi, že digitál pro mě nepřijatelným způsobem zkresluje skutečnost. Naproti tomu u filmu mi přijde, že ten dokáže udělat mezi světlem a stínem tak vlídný přechod, že to digitál nikdy nedokáže. Pozitivní proces pak už dělám digitálně, to už mi nevadí.

Jak důležité jsou pro Vás fotky na papíře?

Nejvíc. Fotografie na monitoru není vůbec nic. Fotka na papíře teprve ukazuje, co na ní doopravdy je. Já skoro všechno tisku, leze to docela do peněz a mám toho strašný štosy. Samozřejmě si udělám hrubý výběr, ale bez toho abych si fotky vytiskl, tak pořádně nepoznám, co na těch fotkách je a jestli za to stojí. Jak není na papíře, tak existuje jen v takovém prenatálním stádiu.

Foto: Jan Dobrovský

Je nějaké místo kam byste se ještě rád vypravil?

Já už jsem línej, takže se mi nikam moc nechce. Nadchla mě ta Ukrajina a říkali jsme si s Martinem Wágnerem, že tomu východu fotograficky rozumíme víc než tomu západu. Že když jedeme do New Yorku, přivezeme si deset filmů, ale není na nich nic, i když jsme tam měli pocit, že to stojí za to zmáčknout. Jedeme na východ a z těch deseti filmů je hromada dobrých fotek. Jak jsem tam byl teď v březnu, tak mě to neuvěřitelně nadchlo, a to množství těch věcí, které bych tam rád zaznamenal je obrovské. V lednu jedeme s Martinem Wagnerem a Karlem Cudlínem na výpravu. Jedeme na Vjerchovinu přes Karpaty a zkusíme se tam zabývat vánočními zvyky. Každopádně je to země, kde spousta míst nenávratně mizí a mě právě ty mizící světy zajímají. Zvláště ty, které jsou propojeny s bývalým Sovětským svazem, jeho artefakty a mementa.

Když fotíte dokument snažíte se být nenápadný nebo s lidmi komunikujete?

Pro mě je dokument komunikace. Neumím fotit dokument, když s těmi lidmi nemluvím. Snažím se jim trošku dostat pod kůži, chci vědět kdo to je, co dělá a proč to dělá. Takže jim lezu do chalupy, povídáme si a někdy je to složitý, protože někdy mi chybí slova, protože neumím všechny ty jazyky tak dobře. Samozřejmě pár fotek uděláte, když někomu takzvaně ukradnete duši, takový ty streetařský fotky, když jdete po ulici a vyfotíte lidi v nějaké situaci, můžou být príma, ale není to žádná systematická práce. Já se snažím, aby v mých fotkách byla ta duše obtištěná navždy, jako konkrétní figura, konkrétní příběh.

Foto: Jan Dobrovský

Jak si díváte na úroveň současné dokumentární fotografie v ČR?

Záleží na úhlu pohledu. Český fotografický dokument je světový fenomén. Žijí tu skvělí fotografové, ale dosti málo publika, aby je to uživilo.Kdybych měl pár dobrých lidí jmenovat: Karel Cudlín, Dana Kyndrová, Jindřích Štreit, Tomki Němec, Antonín Kratochvíl, Josef Koudelka, Viktor Kolář, Bohdan Holomíček nebo Alžběta Jungrová. Těch jmen je spousta. Co se týče nových fotografů, mladých lidí, tak asi jsou, ale já o nich moc nevím.  Je mi trochu úzko, když se bavím s lidmi, co učí fotografii a oni mi vypráví, jaké konceptualistické blbosti lezou z těch studentů. Konceptualismus je zločin, když nemám talent, ani techniku, tak si musím vymyslet koncept. 

Kde čerpáte inspiraci?

Po pravdě řečeno nevím. Nechtěl bych nikoho opisovat. Jsou samozřejmě věci, co mě zaujmou. Člověk musí být svůj a dělat si věci po svém. Dívám se na hromadu fotografií, používám k tomu internet, který jinak považuju za zlo, a sleduju, co se kde fotí. Takhle jsem třeba našel Marka Pupáka, ohromně talentovaného fotografa z Bratislavy, co fotí Leicou M6 na film. Letos vyhrál podruhé Slovak Press Photo.

Foto: Jan Dobrovský

Je ještě nějaký žánr nebo technika, který byste si chtěl vyzkoušet?

Není. Já bych byl docela rád, kdybych zvládnul ten dokument. Až to dokážu, tak můžu v klidu umřít.

Co podle Vás dělá dobrou dokumentární fotku?

Podle mě je potřeba odlišit dokumentární fotku od fotky reportážní. Ne, že bych nějak reportáží pohrdal, je to náročná a důležitá práce. Dokument, v tom ideálním stavu, je, když máte jednu výbornou fotku a v ní to všechno je, ten příběh. Dobrou fotku dělá, když tam ten příběh vidíte, zaujme vás to a chcete se na to dívat. Je úplně jedno, jestli je kompozice taková nebo maková, jestli to máte ostrý, jestli jsou tam celý nohy nebo půlka. Podívejte se na Cartier-Bressona, tam jsou kolikrát takové věci, které by mu dneska diskutéři na fórech vyčítali. Je to něco mezi nebem a zemí.

Foto: Jan Dobrovský

 

Co chystáte do budoucna, výstavy, knížky?

Chtěl bych toho udělat moc, ono taky, co mám v téhle zemi jiného dělat? Tady se nedá koukat na politiku a skoro se tady nedá existovat bez toho, aby se člověk naštval na každém kroku. Fotografie je taková kompenzace. Rád bych udělal knížku, do které bych dal nějaké fotky z minulosti, protože jsem ještě nic takového neudělal. Ve skříni mám hromadu starých nostalgických pražských obrázků z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jsou to spíš takové nálady, které už ale dnes neuvidíte. Ty fotografie nejsou tak dobré, ale ty roky to strašně zhodnotily. Určitě bych chtěl udělat ty Severní Čechy, které možná rozdělím na dvě části, ale to ještě záleží na tom, co mi řekne kurátor. No a samozřejmě ještě bych rád publikoval tu Ukrajinu.

Co říkáte na letošní ročník Czech Press Photo?

Já o tom radši nic nevím.  Trošku jsem se o tom bavil s jedním členem poroty, který mi tak jemně naznačoval, že by se nic nestalo, kdyby to bylo trochu kvalitnější. Já vlastně nevím, kam se ten projekt sune. Jsem za chytráka už v tolika oborech, že bych to nerad soudil. Možná je to taky jenom tím, že ti fotografové už jsou unavení, protože je to těžké se tím živit, když skončily časopisy. Takže na to asi ani nechci mít názor. Osobně nejsem soutěživý typ, tak tam nic neposílám.

Pokud chcete vidět více fotek od Jana Dobrovského doporučuji jeho Instagram a Flickr.

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 1. část

Nový rok, nový článek. Jsem velmi rád, že se mi povedlo pořídit velmi zajímavý rozhovor s fotografem Janem Dobrovským s jehož tvorbou jsem se seznámil při návštěvě výstavy "Na Vostok". Kompozičně zajímavé černobílé fotografie mě zaujaly hned na první pohled. Navíc většinu čtenářů mého blogu jistě potěší, že Jan Dobrovský stále rád používá film. O tom si už ale přečtěte sami v tomto rozhovoru. Z důvodů délky bude rozhovor rozdělen do dvou částí. 

Foto: Jan Dobrovský

Jak jste se dostal k focení?

Moje maminka měla kdysi kinofilmovou zrcadlovku EXA, kde se muselo ostřit přes matnici skrz šachtový hledáček a mě bavilo se do toho koukat. Nakonec jsem si asi ve třinácti letech vyprosil nějakou Prakticu z bazaru. Fotil jsem s ní třeba ptáky v ZOO a šlo spíš o ten proces, vyvolat film a nazvětšovat fotky, než o nějaké skutečné fotografie. Tenkrát jsem měl pocit, že když tohle zvládnu, tak už jsem velkej kluk. Doba byla taková, že ne všechno bylo k dostání, třeba nějaké lepší filmy než Foma. Jenomže pak mi kamarádi mých rodičů, kteří žili v emirgaci, koupili Pentax ME Super s objektivy 50mm a 24mm. Nutno dodat, že to nebyl dárek, moji rodiče jim to zaplatili. Musel jsem si pro foťák tenkrát dojít na celnici, protože mi ho poslali poštou a stál ukrutné peníze na naše poměry. Pro mě to byl ale závazek, protože když už jsem měl takový aparát, tak ho nešlo mít ve skříni, protože bych měl hrozný pocit viny. Nějakou kompozicí a vlastním „zobrazením“ jsem se začal zabývat až když jsem měl pocit, že umím vyvolávat a zvětšovat. Moje maminka byla dokonce tak tolerantní, že neřekla ani slovo, když jsem chemikáliemi zničil vanu v koupelně, kterou jsem používal jako improvizovanou temnou komoru.

Jaké v současnosti používáte vybavení?

Většinu života jsem žil v omylu, že musím fotit zrcadlovkou, když chci být fotograf. Po revoluci jsem si ještě navíc koupil zrcadlovku Nikon s motorovým převíjením, které dělalo hrozný randál. Nafotil jsem s tím svojí první sérii v New Yorku a málem jsem dostal po hubě, protože Nikon dělal hrozný hluk a oni hned viděli, že je fotím a moc se jim to nelíbilo. Naštěstí mě asi zachránilo to, že jsem neuměl ani slovo anglicky a oni si mysleli, že jsem nějaký idiot z východu. Před asi deseti lety jsem se dostal kompaktnější fotoaparát Fuji, se kterým jsem byl spokojený, a i menší fotoaparát mi dával fotky, které se mi líbily. Takže jsem se trochu přeorientoval a následně jsem si koupil první Leicu M6 a k ní pár objektivů. Potom jsem si pořídil digitální Leicu Monochrom, která mě trošku zklamala, protože snímači chybí dynamický rozsah a často se přepalují světla. Oblíbil jsem si i Leicu Q, což je takový rychlý reportážní a streetařský foťák. Teď mám nově ještě Leicu M10 a ta je, na rozdíl od Monochromu, naprosto báječná.

Foto: Jan Dobrovský

V čem Vám Praha přijde fotograficky výjimečná oproti jiným světovým městům?

Praha je neuvěřitelně emotivní. Je to dáno tou dlouhou historií a tím, co v ní všechno najdete. Od renesance až po předválečnou modernu. Je plná emocí, prožitých osudů a historie. Bohužel se to jen málo odráží na těch lidech. Výtvarně je Praha naprosto výjimečná. Třeba když jste v Londýně nebo Paříži, tak cítíte takovou tu jeho imperiální důležitost a je to pěkné město, ale nemám tam ten pocit domácí útulnosti jako v Praze. I když je pro mě osobně třeba Paříž ohromně inspirativní, tak Praha je město, které je moje a já se v ní dobře vyznám. Vím do kterého dvora mám vlézt a co mě kde čeká. Je to zvláštní, protože obecná zkušenost je taková, že místo, kde se vyskytujete pravidelně, vás už neinspiruje, ale to se mi v Praze nestalo. V tomhle je výjimečná.

Jak jste se dostal k focení na Ukrajině?

To je celkem jednoduchý příběh. Jsem letitým kamarádem s Václavem Marhoulem a o jeho filmu Nabarvené ptáče jsme si hodně povídali a já byl i trochu aktivní v některých aspektech příprav na natáčení. Původně to měl fotit Tomki Němec, podle mě jeden z nejlepších českých dokumentaristů, jenomže ten nakonec nemohl. Václav mi volal, tak jsem mu doporučil ještě Cudlína, kterého si taky moc vážím. Jenomže Václav řekl, že viděl moje fotky romských rodin ze severu Čech a chtěl by, abych natáčení fotil já. Domluvili jsme si, jak bude focení probíhat, a já vyrazil na Ukrajinu. Nikdy předtím jsem na Volyni nebyl, jenom jsem o ní hodně četl a vím, co to je za ukrutné místo. Silně mě to oslovilo tou atmosférou, ve které je ta krutost toho místa snad zakódovaná. Možná je to tím, že toho člověk o tom místě ví až moc. Měli jsme pocit, že jak chodíme po tom písku tam, že šlapeme po těch milionech mrtvých. Nutně se to podepíše na tom, jak ten svět vnímáte. Fotím poctivě každý natáčecí den, protože je jediný způsob, jak to může doopravdy fungovat jako dokument. Chci zachytit ten průnik mezi realitou a fikcí. Nabarvené ptáče se natáčí na černobílý film Eastman Double-X a já si ho vždycky pár metrů navinu do kazet a fotím na něj s Leicou M6, abych přesněji zachytil atmosféru každého toho focení. Potom se i ty digitální fotky snažím postprocesem přiblížil vzhledu těch filmových. Zároveň s focením natáčení jsem se tam dostal na spoustu zajímavých míst, kde jsou vymírající vesnice, a tam jsem nafotil dokument o tamních lidech, který se podle mého názoru docela povedl a rád bych ho vydal i knižně. Jen ty fotky musí ještě chvíli uzrát. 

Foto: Jan Dobrovský

Čím vás zaujaly severní Čechy?

Jeden můj společník tam v Krásné Lípě před pár lety postavil hotel a v tom hotelu jsme začali zaměstnávat místní lidi, což bylo složité, protože zaměstnávat lidi, co kolikrát nechtějí pracovat, není jednoduché. Spoustu jsme jich zaměstnali a spoustu propustili. Nakonec jsme najali místní Romy, kteří se nám tam starali o areál, hlídali, uklízeli a tak. Je to celkem zajímavé, protože v jiných jako je třeba Varnsdorf, žijí Romové v ghettu, ale v Krásné Lípě ne. Většinou žijí ve starých hrázděných domech po Němcích a koexistují s místními. Zaujalo mě to, a tak jsem jim nabídl, že bych jim udělal pár fotografií z jejich života. Oni by měli fotografie na památku a já pěkný dokument. Sice jim asi deset dní trvalo, než to domluvili se svými ženami, které doma vládnou, ale odpověď byla kladná. Udělal jsem první fotky, oni si je dali doma vedle televize. A jak k nim chodily návštěvy, tak je viděli další a chtěli taky. Nakonec se to rozšířilo na focení dalších osobností a míst toho regionu, který je skutečně zvláštní. Takové echtovní Sudety odkud vyhnali úplně všechny a nahnali tam takový zvláštní výběr, jakousi negativní selekci. Mimoto tam komunisti postavili velké množství různých ústavů, kde jsou neuvěřitelně trpěliví lidé, kteří se tam o ty potřebné starají.  Za rok a tři čtvrtě focení mám už hodně materiálu a rád bych to publikoval.

Co vás vedlo k tomu, že fotografujete převážně černobíle?

Já to jinak neumím. Začal jsem fotit černobíle, protože na barevný film tenkrát nebyly peníze. Když jsem náhodou nějaký nafotil, tak to bylo strašný. Vůbec to nebylo to, co bych chtěl. Mě ta barva hrozně ruší a mám pocit, že odpoutává pozornost od toho, co chci sdělit. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu nafotil něco barevně, tak to udělám, ale nebude to tak, jak já vnímám ten svět.

Foto: Jan Dobrovský

Z jakého důvodu stále fotíte na film?

Kvůli atmosféře. Film je zázrak Je to něco, co snad musel pán bůh lidstvu dát, protože to snad ani není možný, aby se něco takového jen tak vynalezlo. Takovou duši, jako má filmová fotografie, takovou digitální nikdy nebude mít. Teď jsem třeba viděl Salgadovu výstavu v Letohrádku královny Anny, jsou to pěkné fotografie do National Geographic, i když černobílé, tak stejně je to kýč. Jsou tak filigránské, vyumělkované a dotažené do dokonalosti, že mě to vlastně vůbec nezajímá. To je svět, který mě míjí a je mi úplně jedno. Mám rád, když je to zrnitý, rozstřelený a někdy i rozmazaný, když si tam můžu domyslet ten příběh. Ta story je důležitá a musí diváka trošku potrápit. Kdybych na to měl tu trpělivost, tak fotím jenom na film. Bohužel to často nejde, je to nepraktické a nejste si nikdy jistý, že třeba nezkazíte filmy při vyvolání, proto používám i digitál, abych měl jistotu, ale kdyby to šlo, tak ten film je prostě zázrak. 

Druhá část rozhovoru ZDE.