Nikon FM2n: Všechno a nic víc

Ačkoliv jsem zapřisáhlým zastáncem dálkoměrných fotoaparátů, tak se v mém vlastnictví ocitla kinofilmová zrcadlovka Nikon FM2n. Vlastně zvláštní shodou náhod. Pravda, nějaký čas jsem zvažoval, že bych si Nikkon FM2 nebo FM2n pořídil, protože občas se může zrcadlovka hodit, pro mě tedy zejména když potřebuji zaostřit hodně na blízko, protože dálkoměry končí nejlépe na 0.7m. Bohužel ceny šly hodně nahoru a tak jsem na nákup nějak netlačil. Jednoho dne se objevil černý Nikon FM2n za přijatelnou cenu, který jsem si odnesl domů a začal objevovat prapodivný svět říše za zrcadlem. Sehnal jsem si i objektiv Nikkor 35/2 z 60. let, který byl zkonvertován pro použití s modernějšími těly. Ohnisko 35mm jsem zvolil záměrně, protože i na Leice ho používám nejčastěji a přijde mi celkem univerzální.

Nikon FM2(n) je kinofilmová jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy vyráběná v letech 1982-2001. Patřil do řady poloprofesionálních přístrojů a od těch profesionálních se lišil tím, že tělo měl z lehčí slitiny místo mosazi a neměl například výměnné hranoly jako např. starší Nikon F2 nebo modernější F3. Naproti tomu byly fotoaparáty FM lehčí a kompaktnější a podobně odolné a stejně spolehlivé jako profesionální přístroje. Jako malý příklad odolnosti a spolehlivosti přístroje bych uvedl to, že spolehlivě pracuje v rozsahu teplot -40°C až +50°C. Závěrka pracuje v rozsahu časů 1s – 1/4000s + B, nejvyšší rychlost závěrky je úctyhodná i na dnešní poměry. Synchronizační rychlost blesku je 1/250s (u modelu FM2n), takže pokud fotíte s bleskem, tohle je jedna z nejrychlejších synchronizačních rychlostí u fotoaparátů se štěrbinovou závěrkou. Rychlejší synchronizaci mají už jen fotoaparáty s centrální závěrkou. Kromě sáněk se středovým kontaktem je tahle zrcadlovka FM2n vybavena i PC konektorem.

Velkou předností Nikonu FM2n je to, že je to plně mechanický fotoaparát. Může fungovat i bez baterií, které napájí pouze expozimetr. Jedná se o dvě snadno dostupné baterie S76. Výstup expozimetru můžeme vidět při pravém okraji hledáčku, kde jsou symboly -, + a 0. Nula značí správnou expozici, minus podexpozici a plus přeexpozici. Měření se aktivuje lehkým namáčknutím spouště. Expozimetr snímá oblast ve středu hledáčku, jako u mnoha zrcadlovek této doby. Přesnost expozimetru je dobrá a rozsah měření je možný nastavit pro filmy o citlivosti IS0 12 – ISO 6400, což by mělo uspokojit většinu filmových fotografů. V hledáčku dále najdeme na levém okraji ukazatel zvoleného času závěrky a nahoře malé okénko, kde se ukazuje clonové číslo nastavené na objektivu. Osobně to nepoužívám, protože jsem zvyklý vše kontrolovat pohledem na celý fotoaparát.

Ovládací prvky jsou jasnou ukázkou toho, jak důležité bylo pro japonské inženýry to, aby forma následovala funkci. Všechno je dobře dostupné a naprosto jednoduché. Ovládání časů závěrky je přesně tam, kde byste ho hledali, stejně jako spoušť a páčka pro převíjení filmu. Zajímavou možností je vícenásobná expozice, stačí přidržet páčku u páky nátahu při opětovném natažení závěrky. Při přidržení malé páčky při natažení se neposune film, ale pouze znovu natáhne závěrka. Teoreticky můžete provést neomezený počet expozic na jedno políčku filmu. Na pravé přední straně fotoaparátu nalezneme samospoušť a vedle ní páčku náhledu hloubky ostrosti. Co se týče samotného hledáčku ten je standardně vybaven matnicí s mikroprismatem a děleným dálkoměrem, bez kterého bych já osobně nikdy nic nezaostřil, protože to se zrcadlovkou zkrátka „nevidím“.

Mezi nemnoho nevýhod, které má Nikon FM2 by se dala jmenovat nekompatibilita se starší generací objektivů Nikkor pro F bajonet, které ještě nemají takzvaný „auto indexing“. Tyto objektivy je však možné zkonvertovat, aby fungovaly i na tomto těle, což je i případ mého Nikkoru 35/2. Někomu bude možná chybět možnost manuálně aretovat zrcátko ve vyklopené poloze a omezit tak vibrace fotoaparátu při expozici ze stativu například při krajinářské fotografii. Tuto funkci trochu nahrazuje samospoušť, která při uvedení do chodu nejprve vyklopí zrcátko nahoru a až poté po dokončení odpočtu provede expozici. Osobně, jako pouliční/dokumentární fotograf jako velkou nevýhodu (a to u všech zrcadlovek) vnímám v hluk závěrky a zrcátka při expozici. To je velká bolest všech zrcadlovek a jeden z důvodů, proč se jim také obvykle vyhýbám.

K čemu tedy vlastně svůj Nikon FM2n používám, když preferuji dálkoměrné přístroje Leica? Je to spolehlivý dříč od jedné z nejlepších značek. Objektivy Nikkor jsou skvělé a dostupné (ve srovnání s objektivy pro Leicu). Většinou nosím Nikona jako druhé tělo, ve kterém mám barevný film, když cestuju. Ukázalo se totiž, že objektiv z 60. let, který na Nikonu používám si s barvou skvěle rozumí. Coby druhé tělo není Nikon v mých rukách tak vytížený, ale například nedávno jsem ho povýšil na primární fotoaparát, když jsem s ním a půjčeným Nikkorem 20/2.8 nafotil svatbu na Moravě. Podle mě se jedná o výborný fotoaparát vhodný pro začátečníky, kteří se chtějí naučit s plně manuálním fotoaparátem na film a zároveň nechtějí podstupovat martyrium jménem Praktica nebo Zenit. Zaujme ale i pokročilejší fotografy především svojí solidní konstrukcí a spolehlivostí.

Marek Meško: Kriegsberichter

V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:

Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).

Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).

V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.

Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila.  Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.

Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).

Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.

Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji.  Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.

Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu. 

Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:

http://www.moeschke.estranky.sk/

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.