Kodak Ektachrome: Jediná cesta k barvě

Pozitivní barevné filmy byly desítky let volbou profesionálních fotografů, kteří fotili v barvě. Nabízí realistické podání barev, dobrý kontrast a velmi jemné zrno. Mezi nevýhody patří zejména to, že tyto filmy mají obvykle nízké ISO, většinou maximálně 100, ale našly se i výjimky. Druhou, a poměrně zásadní nevýhodou, je velmi nízký dynamický rozsah filmů. Nehodí se proto pro fotografování kontrastních scén, které kombinují výrazná světla a hluboké stíny. Navíc vyžadují velmi přesné měření expozice, odchylka i o 0.5 stupně může pokazit celou fotku. Ale jak jednou někdo moudřejší než já řek: „Jediná cesta k barevné fotografii je diapozitiv.“. Proto jsem si na letošní jaro obstaral několik kazet filmu Kodak Ektachrome, který patřil až do ukončení výroby v roce 2012 mezi nejoblíbenější barevné pozitivní filmy na světě.

Pokud pravidelně sledujete zprávy ze světa analogové fotografie, tak Kodak letos ohlásil návrat Ektachromu ve formátech Super 8 (pro kamery) a jako 35mm film pro fotoaparáty. Jenomže návrat je ohlášený až na čtvrtý kvartál roku 2017 a co jako chcete fotit na barevný film v zimě? Proto jsem si říkal, že bych si Ektachrome rád vyzkoušel ještě předtím, než dorazí na trh. Tudíž jsem musel hledat, kdo by náhodou měl pár kazet původního materiálu v mrazáku. Nakonec se mi povedlo ulovit 5 kazet expirovaných v roce kolem roku 2012, ale poctivě zamražených, tudíž měly být v podstatě čerstvé. Jednu kazetu jsem si cvičně nafotil, abych si vyzkoušel, jak se film chová v různém světle a byl jsem příjemně překvapen. Schválně jsem fotil světelně komplikované scény, abych poznal limity dynamického rozsahu a toho, co mi film dovolí za chyby v měření expozice. Většina fotografií vyšla překvapivě dobře exponovaných. Expozici jsem měřil většinou klasicky na stíny, jako s negativem, což mi bylo u ektachromu doporučeno. Pak už nezbylo jen čekat na příležitost, při které film použiju naostro. S barvou je to složité, několikrát jsem se nechal slyšet, že barva se hodí tak maximálně na krajinky a pornografii, což tedy nejsou zrovna obvyklá témata mé fotografie.

Nakonec se dovolená ve Španělsku a Portugalsku ukázala jako ta správná příležitost pro použití diapozitivů, protože kdo by se nechtěl po návratu pochlubit diáky z dovolené, stejně jako v roce 76, kdy dostal devizový příslib do Jugošky? Takže jsem vyndal filmy z mrazáku a vyrazil na cesty. Počasí bylo slunečné, takže bylo i dost světla pro exponování filmu s ISO 100. Madrid nebyl příliš barevný, zato Lisabon a nedaleké městečko Sintra byly pro barvu zdaleka lepší. Zpracování diapozitivů není tak jednoduché jako u barevnách negativních filmů, které vám ještě leckde vyvolají. V Praze ale není takový problém vyvolat ani diapozitiv (Béfoto). Je na tom něco speciálního, prohlížet si proti světlu vyvolaný diapozitiv. Obrázky nemají převrácené barvy, takže opravdu vidíte přesně to, co jste vyfotili.

Samotná digitalizace diapozitivů je celkem jednoduchá, prostě je strčíte do skeneru. Problém je vyladit výsledný sken tak, aby byly barvy co nejpřirozenější. Ektachrome má lehce narůžovělý závoj který vyžaduje opatrnou manipulaci s vyvážením bílé a dalšími hodnotami, aby se člověk dostal k výsledku s jakým je spokojený. I přes všechny těžkosti, které přináší focení na barevný pozitivní film, stojí odměna za to. Doporučil bych to každému alespoň vyzkoušet. Už se těším na znovuoživený Ektachrome, pro který určitě najdu příští rok na jaře a v létě nějaké vhodné použití.

Barevný negativ Lomography F2

Můžeme si o produktech firmy Lomography myslet svoje, ale rozhodně se je vyplatí sledovat. Letos na jaře ohlásili, že půjde do prodeje barervný negativ jménem Lomography F². Jedná se o barevný film s IS0 400, který byl zakoupen ze zásob zaniklého italského výrobce filmu (takže se muselo jednat o nedávno znovuzrozenou firmu Ferrania). Lomography se pak postaralo o navinutí filmu do kazet po 36 snímcích, nové krabičky a distribuci. Film byl uveden na trh jako limitovaná edice, logicky, protože jeho zásoba byla omezená. Marketingové promo fotky slibovaly bohatě saturované barvy a to nalákalo i mě, protože jsem si v zimě říkal, že bych na jaře rád zkusil nějakou barvu. V Praze jsem proto na Lomo ambasádě v Vlašské zakoupil 3 kazety filmu z první várky, která byla jinak rychle rozprodaná a uložil je do lednice a čekal na vhodnou příležitost, která se záhy naskytla při dovolené ve Španělsku a Portugalsku. Konečně jsem měl pořádné využití pro svůj Nikon FM2n, který jsem na dovolenou vzal jako druhý foťák pro využití s barevným filmem.

Obecná poučka říká, že barevný negativ se vyplatí o jeden stupeň přeexponovat, což bylo i doporučení Lomography. Já jsem měření nastavil pro IS0 400, ale nechával jsem při měření expozice rezervu cca 0.5 stupně do plusu, abych film pořádně „nakrmil“ ve stínech. Musím říct, že se to vyplatilo a s výsledným vzhledem fotek jsem byl spokojen. Docela dobře odpovídaly tomu, co výrobce filmu sliboval a ukazoval na propagačních fotografiích. S dobrým světlem a správnou scénou dovedl film vykouzlit skutečně krásné barvy. Občas trošku vystouplo zrno, které se u barevného filmu chová trošku jinak než u ČB negativu. Na druhou stranu je to pro barvu už celkem vysoké ISO a ten film není nejmladší, takže občas výraznější zrno jsem schopný odpustit. Neměl jsem čas před dovolenou nafotit jednu kazetu, abych si film „osahal“ a vyzkoušel si, pro jaké scény se hodí a jak se chová. Vlastně, i kdybych ten čas měl, tak bych to neudělal. Znám se a vím, že se zkušebními filmy fotím různé blbosti, jen abych vyzkoušel film v různých situacích a pak je mi to líto, že jsem film vyplýtval na hlouposti. Takže vzhledem k tomu, že tohoto filmu je omezené množství, rozhodl jsem se, že se pojede rovnou naostro. Rozhodně jsem výsledky nebyl zklamaný, ba naopak film dostál všem slibům.

Nakonec mi přijde docela škoda, že už tohohle filmu nebude víc. Pořád ho nejspíš pár kazet seženete, když prohledáte různé zahraniční eshopy, ale prostě jednou, brzo, bude konec. Samozřejmě máme na trhu spoustu jiných barevných filmů, ale tenhle se mi opravdu líbil. Doufám, že blízká budoucnost nám přinese další, podobně zajímavé filmy, i kdyby jen v limitované edici, jako byla tato. Víc už asi o tomhle filmu napsat nemohu a tak radši nechám mluvit fotky.

Porto: Art deco, Eiffel a Fado

Pár hodin jízdy autobusem z Lisabonu (3 hodiny, pokud mám být úplně přesný) se nachází Porto. Druhé největší město Portugalska. Na program cesty jsem ho zařadil zejména proto, že jsem se chtěl setkat se svým přítelem a do jisté míry i fotografickým mentorem jménem Paulo Moreira, který žije právě v Portu a většina jeho krásných fotografií vzniká právě tam. Takže když už je člověk v Portugalsku, tak je prostě lepší navštívit jak Lisabon tak Porto. Obě města by však nemohla být odlišnější. Poznáte to už na architektuře. Vlastně hned, když dorazíte na autobusovou stanici Garagem Atlantico, která je postavena ve stylo art deco, který je v Portu velmi rozšířený.

Město samotné je pocitově trochu méně kompaktní než Lisabon a měl jsem pocit, že jsem se docela nachodil, než jsem se někam dostal, ale po chvíli jsem se už dokázal trochu zorientovat. Hlavní dominantou města je most „Ponte de D. Luís“ postavený podle návrhu Gustava Eiffela. Oba břehy řeky Douro jsou opravdu vysoké, takže most je dvoupatrový. Vyšplhat od spodní paty mostu nahoru je docela namáhavé. Ale můžete si zaplatit pár euro a jet lanovkou, nebo být lakomí a jít pěšky strmými, zanedbanými, ale za to velmi malebnými a autentickými uličkami. Na promenádě kolem řeky najdete spousto restaurací a barů, ale když se náhodou v Portu ocitnete, tak tohle nejsou ta místa, kam byste měli jít na jídlo. Jsou to obyčejné turistické pasti a na poměry Portugalsko i docela drahé. Obecně mi Porto přišlo ještě o kousek levnější než již dost levný Lisabon. Mezi další turistické pasti bych zařadil Café Majestic. Ano, má neskutečně krásný interiér. Ano, stojí se před ním dlouhá fronta. Stát ale hodinu ve frontě, abyste si zaplatili spolu s ostatními turisty 5 euro za kávu a 10 euro za zákusek, případně 30 euro za jídlo? V zemi, kde místní chodí na kávu za 80 centů a dobré místní hlavní jídlo pořídíte hravě za 8 euro? Nejde jen o peníze, ale i o princip, a proto jsme Café Majestic nenavštívili a pouze jsme si ho prohlédli zvenku. Paulo dokonce říkal, že kavárna byla před cca 10 lety na pokraji krachu a nový majitel se rozhodl zvednout ceny a orientovat se hlavně na turisty a tím zachránil alespoň ekonomickou stránku podniku. Dalším místem, kde se tvoří nekonečná fronta je knihkupectví  Lello & Irmão. Ano, interiér je neskutečný. Chcete se podívat dovnitř? Hodně štěstí ve frontě, a také zaplatíte 5 euro vstupné. Do obchodu. Vstupné vám odečtou, když si tam zakoupíte nějakou knihu. Interiér je lidmi tak přecpaný, že vlastně nemáte ani šanci vidět ten interiér. Raději se podívejte na fotky, nebo počkejte až 99% lidské populace vyhubí nějaká nákaza, pak bude možná naděje si obchod prohlédnout v klidu a vychutnat si jeho úžasný secesní interiér.

Na rozdíl od Lisabonu se Porto zdá být městem mladých lidí. Ta změna je poměrně výrazná. V Portu najdete i pár trochu módních a hipsterských podniků. Některé jsou i celkem dobré. Duch města je trošku modernější a méně nostalgický než v Lisabonu. Nic ale nevystihuje portugalskou posedlost nostalgií a minulostí než hudební styl Fado, který vznikl v první polovině 19. století v dělnických čtvrtích Lisabonu. V rodišti tohoto portugalského kulturního dědictví jsme bohužel neměli štěstí, abychom našli místo s kvalitní produkcí, tak jsme si to museli vynahradit v Portu. Kdo by to byl řekl, že v nenápadné restauraci/kavárně jménem „Linha 22“, budou mít kromě jídla a pití i hudební produkci. Ono, když to uvnitř uvidíte, tak pochopíte, místa tam skutečně není na rozdávání. V kostce se dá hudební styl fado charakterizovat větou „Portugalsko zpívá, když má chuť plakat,“ což mi přijde celkem výstižné. V písních je smutek po dobách, kdy Portugalsko kolonizovalo a objevovalo, jistá národní hrdost, ale i příběhy o nešťastné lásce a sociální nerovnosti. Pro spoustu Portugalců jsou tyto písně však soundtrackem doby, kdy zemi vládl Antonio Salazar, což pro mnohé nebyly nejšťastnější časy. Na druhou stranu teď, když Portugalsko drtí marxistické ekonomické experimenty vlády a křivení trhu eurodotacemi, které zničily místní rybolov a zemědělství, nelze s jistotou říct, že by Portugalsko zažívalo výrazně lepší časy. Od politických teorií ale zpět k hudbě. Byl to opravdu pěkný zážitek. Místní zpěvačka (ačkoliv rodačka z Lisabonu) v doprovodu dvou kytaristů zpívala skutečně krásně. Škoda jen, že moje portugalština nestačila, abych porozuměl slovům. Pokud vyrazíte do Portugalska, určitě si na Fado zajděte, jenom nepodceňte výzkum, abyste našli skutečně autentické místo a ne jen show pro turisty, která vás bude stát víc peněz a zážitek nebude také skvělý. Po vystoupení, když už jsme odcházeli, tak mi zpěvačka dala svojí mailovou adresu a požádala mě, jestli bych jí mohl poslat fotografie jejího vystoupení, což jsem s radostí udělal. Vyšly celkem dobře, vzhledem k tomu, že tma mě zastihla, když jsem měl ve fotoaparátu stále jen film s ISO 400. Musel jsem tedy použít objektiv Canon 50/1.4, který si díky velké světelnosti poradí s nedostatkem světla, ale na druhou stranu ohnisko 50mm není ve stísněných prostorech tou nejlepší volbou. Nakonec se na to ale dalo dívat.

V počátku tohoto blogu jsem byl možná až příliš negativní, když jsme jmenoval místa, kam by člověk neměl chodit. V Portu jsou podle mě dvě místa, kam rozhodně musíte zajít, pokud rádi fotografujete. Prvním je vlakové nádraží São Bento v centru města. Pozdě odpoledne je tam úžasné světlo a zdi jsou obloženy malovanými dlaždicemi s historickými výjevy. Nádraží je hojně navštěvované turisty, takže je tam občas těsno, ale když budete trpěliví, tak určitě ulovíte nějakou solidní fotografii. Druhým místem, které rozhodně stojí za návštěvu je Mercado do Bolhão Market. Jedná se o tradiční tržiště, které má úžasnou atmosféru. Ano, je trošku zašlé a místy se rozpadá, ale i to přispívá k jeho kouzlu, bohužel ne prý na dlouho, údajně se chystá rekonstrukce, která nahradí staré paní prodávající čerstvé ryby a zeleninu ve stáncích za Starbucks a KFC. Já měl ale štěstí, že jsem si to tam mohl užít ve vší kráse. Ačkoliv v Portugalsku také řádí marxistický nesmysl v podobě EET, tak trhovci z něj mají výjimku a jen proto, se mohlo něco takového zachovat. Je to prý jedno z míst, kam si zajít na levné a autentické jídlo. Já tam bohužel nejedl, protože hned první den v Portu jsem dostal otravu z jídla (proklínám tě mléčný koktejle s banány z jinak úžasné kavárny!) a tak jsem se 2 dny postil o sucharech a vodě, ale na trhu to úžasně vonělo a to je vždycky známka toho, že jídlo bude stát za to!

Původně jsem jel do Porta hlavně proto, abych se potkal s Paulem, ale ve výsledku se mi město opravdu líbilo, protože to byl úplně jiný zážitek než v Lisabonu, kam jsem už jel trošku připravený a s určitými představami o tom, jak bude město vypadat a jaká bude jeho atmosféra. Porto bylo trošku výstřel na slepo, ale rozhodně příjemná zkušenost (tedy až na tu nešťastnou otravu jídlem). Do Portugalska se rozhodně plánuji vrátit, jak už jsem zmiňoval v blogu o Lisabonu, a rozhodně se chci vrátit i do Porta, protože chci znova zažít atmosféru tak trošku jiného Portugalska, než které člověk pozná v hlavním městě, které je tak trochu jiné, než zbytek země.

P.S.: Zajděte si v Portu do McDonaldu na Praça da Liberdade, věřte mi, stojí to za to.

Lisabon

Lisabon! Dříve hlavní město impéria, které se rozprostíralo od Brazílie přes Angolu a Mozambik až do Číny. Dnes hlavní město státu, který se ocitl na ekonomické periferii Evropy. Přesto, že je Portugalsko těžce postiženo direktivě řízenou ekonomickou politikou evropské unie, tak si stále zvládlo zachovat jisté kouzlo. Na Lisabon jsem se připravil trošku lépe než na Madrid a do svého poznámkového bloku jsem si poznamenal pár míst, kde se zastavit na jídlo, pití a kam jít fotit. Po 6 hodinách v nočním autobuse jsme ale nebyli natolik čerství, abychom mohli ihned vyrazit objevovat město. Architektura Lisabonu je poměrně moderní, protože středověkého se tam zachovalo jen velmi málo. Většina města byla totiž zničena během zemětřesení roku 1755. Obnova Lisabonu však poté proběhla ve velkém stylu, Portugalské baroko a následně secese se vyznačují velkou zdobností. Některé části města, především Mouraria a Alfama si zachovaly kouzelné úzké uličky.

Lisabon je oproti Madridu poměrně kopcovité město. Radím kvalitní boty, které vás nezradí na kočičích hlavách. S kopci si Portugalci poradili tak, že v centru města najdete například krásně zdobený pouliční výtah Santa Justa, který je dílem jednoho z učedníků Gustava Eiffela. Výtah vás z ulice vyleze o 45m k ruinám karmelitánského kláštera. Osobně mi 5 euro za jízdu (nahoru i dolů) přišlo celkem hodně a tak jsem si vyšlápl kopec. Klíč k objevování krás každého města přeci spočívá v tom, chodit co nejvíc pěšky a prozkoumávat i zapadlé uličky, kam obyčejný turista nezabloudí. Pokud ale chcete vyzkoušet nějaký místní kolorit a zároveň se přesunout z bodu A do bodu B, tak můžete nasednout do historické tramvaje linky 28E nebo 25E. Tedy pokud se do ní vejdete, stojí se fronta a tramvaj je nacpaná k prasknutí. Linka protíná kopcovité staré čtvrti města a šplhá do kopců u kterých byste nevěřily, že nějaké kolejové vozidlo dokáže vyšplhat. Zastávky jsou na poměrně neobvyklých místech, například u popelnic nebo u čínského krejčího (tahle zastávka teda docela dává smysl, když se nad tím tak zamyslím). Nejde jenom o to, že jedete starou tramvají, ale i o to, že jedete zajímavými částmi města. Někdy jsou ulice tak úzké, že se tam tramvaj sotva vejde a chodec, který by se jí musel vyhnout by se musel připlácnout ke zdi a doslova zatáhnout břicho. Docela by mě zajímalo kolik tlustých amerických turistů zemře proto, že se v úzké uličce nedokážou vyhnout tramvaji. Jízdné se dá zaplatit obyčejnou kartičkou na metro, která stojí 10 euro na 24h, případně lze nabít i jednotlivými jízdenkami.

Portugalci jsou někdy popisováni jako lidé, kteří jsou stiženi jakousi dědičnou melancholií a pocitem nostalgie po kdysi slavné minulosti, kdy nad jejich impériem slunce nezapadalo. Dost možná proto se Portugalci rozhodli svůj žal nad současným stavem věcí utopit nejenom v Portském víně, ale také se z něj projíst. Říkejte si co chcete o Italské nebo Španělské kuchyni, ale teprve v Portugalsku jsem měl pocit, že moje tělo dostává přesně to, co potřebuje. Portugalci se nebojí smažení a mají rádi hodně různých chutí. Osobně jsem nejradši chodil do podniku Casa das Bifanas, malé bistro navštěvované převážně místními, kteří si objednávají oblíbený sendvič bifana. Velký kus vepřového masa uvařeného v chutné omáčce se spoustou různého koření. Vše v měkké bulce potřené pořádným kusem másla. Na vrch si můžete dát trochu hořčice a pálivé omáčky a vše je jak má být. Za celou tuhle nádheru zaplatíte asi 2 eura za sendvič, možná dokonce méně. Za oběd skládající se ze smažené tresky, dvou polévek, sendviče, koláčku plněného kuřecím masem, piva a dvou kousků sladkého pečiva jsme zaplatili 10 euro. Nejlepší je jíst ve stoje přímo u pultu, tak jako místní. Rychleji upoutáte pozornost obsluhy a navíc nevypadáte tolik jako turista. Podobných podnikl najdete v Lisabonu plno a kvalita jídla je v poměru k ceně téměř vždy naprosto skvělá. Škoda, že v Praze a v Čechách nemáme něco podobného. Pokud patříte k náročnějším jedlíkům a máte rádi mořské plody tak nemůže vaší pozornosti podnik jménem Cervejeria Ramiro. Slovo „legendární“ asi nejlépe vystihuje podstatu tohoto místa. Cervejeria většinou znamená pivnici, případně podnik kam se chodí převážně za dobrým pitím a jednoduchým jídlem. Cervejeria Ramiro se specializuje na mořské plody, kterými je Portugalsko proslavené. Podnik otvírá ve 12 a zavírá až po půlnoci. V čase večeře je před ním fronta přes celou ulici a personál má co dělat, aby jakž tak zkrotil dav, který ve své touze po ústřicích a krabím mase může vyvolat nepokoje. Možná to bylo štěstí a možná mé precizní plánování, ale dorazili jsme v dobrý čas a čekali jsme na stůl jenom asi 10 minut na předzahrádce, kde vám čas ukrátí automat na točené pivo. Skvělý vynález, který by se měl již brzy objevit v české republice (doufám!). Uvnitř vás čeká záplava krevet, krabů, ústřic, humrů a škeblí, jakou jste ještě nezažili. Ceny jsou v poměru ke kvalitě produktů velmi příjemné, ale doporučuji si připravit alespoň 100 euro. Rozhodně nebudete litovat, jinde takové mořské plody těžko ochutnáte. Přejedení se je v Lisabonu konstantní hrozbou.

Z fotografického hlediska je Lisabon jedno z nejzajímavějších měst, která jsem zatím navštívil. Líbily se mi zejména úzké ulice, které často vedou do kopce a staré omšelé domy, které tvoří zajímavé pozadí pro různé místní figurky. A když už je řeč o místních figurkách, tak jich mnoho najdete poblíž malého baru, tedy spíše díry ve zdi, jménem A Ginjinha, kde prodávají třešňový likér stejného jména. Za 1.40 euro dostanete panáka, od 9 ráno do 10 do noci. Proč si nedat panáka k snídani, když je dovolená? Pomůže vám to rozproudit krev a lépe se vám pak bude šlapat do kopce. Lisabon je také město mnoha barev, proto jsem neodolal a měl jsem s sebou i druhý foťák (Nikon FM2) nabitý barevným filmem. Jestli je nějaké město, kam bych se potřeboval kvůli focení vrátit, je to za poslední dva roky právě Lisabon. Cítím, že se toho tam dá vyfotit skutečně hodně, když má člověk trochu trpělivosti a času. Dva a půl dne rozhodně není dost na to, aby člověk dokázal proniknout byť je trochu pod povrch.