O push procesu

Na mém blogu se můžete často dočíst, že jsem nějaký film zpracoval „push procesem“, jenomže co to vlastně znamená? Většinou jste se to nejspíš dočetli u článků, kde jsem psal, že jsem musel fotit ve špatném světle. Třeba jako na svatbě v Rusku nebo když nějaký pitomec rozhodne o změně času a v 17:00 je tma.  Všichni, co fotíme na film, víme, že filmy se prodávají s různou citlivostí. Obvyklá nabídka filmů se pohybuje v rozmezí ISO 100-200-400. Pro většinu svého focení používám Ilford HP5+, který má základní citlivost ISO 400. Jenomže to ne vždy stačí k tomu, abych byl schopný získat rozumnou rychlost závěrky při cloně, která mi dá alespoň trochu hloubky ostrosti. Takže jak z toho ven? Kupodivu celkem jednoduše, i když nic není zadarmo.

Základ push procesu začíná už při fotografování. Takže pokud mám ve fotoaparátu například již zmíněný Ilford HP5+ s citlivostí ISO 400 a budu chtít film nafotit na vyšší citlivost, tak musím nastavit měření expozimetru na požadované ISO. Buď nastavením rozdílného ISO přímo na fotoaparátu, pokud máte integrované měření nebo na ručním expozimetru. Třeba na 1600 nebo 3200 ISO, zkrátka každému dle jeho potřeba. No a pak už je to jednoduché, jenom měříte a fotíte, jako normálně. Po dofocení je docela důležité si na film poznamenat, že byl vyfocený na jiné ISO, než je na něm původně uvedeno, tak abyste ho nezapomněli správně zpracovat. Z toho důvodu mám na všech svých kazetách na film vlastnoručně vyrobené etikety, na které si značím číslo filmu a jeho ISO (ty samé údaje si zapisuji i do zápisníku), abych doma věděl, jak který film zpracovat. Takže co dál?

Pokud jsme tedy náš modelový Ilford HP5+ nafotili jako film s ISO 3200, tak jsme ho vlastně o 3 stupně podexponovali. A pokud by se film vyvolal podle receptury na ISO 400, byly by fotky hodně tmavé a naprosto bez detailů ve stínech. Takže je jasné, že abychom dosáhli žádoucího efektu, je nutné upravit i proces vyvolávání. Obvykle budete film vyvolávat déle. Metody pokus omyl můžete být ušetřeni, protože většinu kombinací vývojek a časů už někdo vyzkoušel a napsal na internet. Osobně používám stránku digitaltruth.com, kde uvádí pro HP5+ na ISO 3200 čas 18 minut pro Rodinal v koncentraci 1:25 (standardní čas pro ISO 400 je 6 minut při téže koncentraci vývojky). Samozřejmě ne každá vývojka je vhodná pro tento způsob zpracování filmů a ne každý film můžete tlačit na vyšší ISO. Obecně bývají doporučovány filmy Ilford HP5+ a Kodak Tri-X, pro které najdete asi také největší množství různých receptur. Pro poslední projekt, který teď fotím většinou potmě (fotky ukážu, až budou hotové) jsem přešel na vývojku Ilford Microphen. Tato vývojka byla speciálně vyvinuta pro zpracování filmů pomocí push procesu a pomáhá se vypořádat s některými jeho efekty. 

Mezi jeden z vedlejších efektů push procesu patří nárůst zrna. Ten se může lišit podle použité vývojky a podle toho o kolik stupňů nahoru film tlačíme. Třeba Microphen nebo Pyro 510 nezpůsobují zvlášť výrazné zrno, ale takový Rodinal ve vyšší koncentraci už ano. Poměrně zásadním efektem je nárůst kontrastu a ztráta dynamického rozsahu. Může se vám velice lehce stát, že přijdete o detaily ve stínech a je třeba si na to dát pozor, když si měříte světlo dané scény. Pokud fotografujete hodně kontrastní scénu, je lepší se ztrátou některých detailů rovnou počítat. Samotnému mi to trvalo docela dlouho, než se mi podařily nějaké alespoň přijatelné výsledky. Jsou ale i lidé, kteří třeba fotí HP5+ nebo Tri-X neustále na ISO 1600 (při slunečném počastí používají oranžový filtr nebo třeba slabý ND filtr), právě protože mají rádi vysoký kontrast a znatelnější zrno. Já byl jednou okolnostmi donucen fotit na ISO 1600 venku za ostrého slunce přes oranžový filtr (expozice byla 1/1000s na F16) a musím říct, že výsledek se mi příliš nelíbil.  

Opakem push procesu je pak pull proces, kdy film nafotíme na nižší ISO, než je na něm uvedeno a čas vyvolání zkrátíme – opět nejčastěji podle nějakého návodu, který si najdeme na internetu. Výsledkem je nižší zrno, bohatší tonální škála a lépe prokreslené detaily, tedy alespoň u HP5+ focené a vyvolané na ISO 200. Jak vidno, s filmem toho jde provádět docela dost, zvlášť pokud vám nechybí odvaha experimentovat a vyhledávat si další informace k metodám jeho zpracování. Já osobně nejsem zvlášť velký chemický experimentátor, ale přijde mi užitečné si osvojit alespoň základní techniky (mezi které push a pull proces bezesporu patří), tak abyste nebyli tolik svázáni tím, jaké světlo máte zrovna k dispozici. Existují i možnosti, jak na jeden film nafotit snímky exponované pro různou hodnotu ISO a pak je všechny vyvolat s co nejmenšími ztrátami, ale o tom až někdy příště.

P.S.: Všechny fotky v článku jsou nafoceny na Ilford HP5+ (základní ISO 400) vyvolaný v rodinalu 1:25 jako ISO 3200.

Dálkoměr versus zrcadlovka

Dálkoměr nebo zrcadlovka je pro filmové fotografy podobná otázka jako bezzrcadlovka nebo zrcadlovka pro fotografy digitální. Pro potřeby tohoto článku zrcadlovkou myslím jednookou zrcadlovku se střechovým hranolem (pentaprismatem). Mezi oběma typy fotoaparátů najdeme naprosto legendární kousky.

 

Zdroj: leica.overgaard.dk

Fotoaparáty s integrovaným ostřením pomocí dálkoměru se objevily na trhu v roce 1932 ve fotoaparátech Leica II a Contax I. Do té doby, jste si museli dálkoměr přikoupit jako příslušenství a mít ho v sáňkách pro příslušenství (záměrně nepíšu sáňky pro blesk, protože tenkrát blesky jako je známe dnes, nebyly). Použití dálkoměru k ostření je jednoduché, v hledáčku vidíte dvojitý obraz scény a ostřícího kroužku můžete tyto obrazy překrýt tak, že vytvoří jeden obraz. V tu chvíli máte zaostřeno. První dálkoměrné fotoaparáty měly dálkoměr oddělený od hlavního hledáčku, takže jste nejdřív zaostřil dálkoměrem a pak přesunuli oko k druhému hledáčku, přes který jste komponovali výslednou fotografii. Je to trochu neohrabané, ale v té době to byla nejrychlejší a nejpřesnější možnost zaostření fotoaparátu na 35mm film. V roce 1936 přišel Contax II, který už měl dálkoměr integrovaný do hlavního hledáčku. Uprostřed hledáčku je lehce nažloutlé pole, ve kterém vidíte dvojitý obraz dálkoměru. V roce 1954 přišla s tímto systémem Leica M3, která je dodnes považována za vrchol dálkoměrných fotoaparátů na 35mm film. Kromě kombinovaného hledáčku s dálkoměrem, měla i systém osvětlených linek hledáčku s korekcí paralaxy pro ohniska 50, 90 a 135mm. Rámečky pro ohniska se měnily automaticky při nasazení objektivu.  To vše spojené s perfektní ergonomií, kvalitou a tichou závěrkou vystřelilo Leicu M3 (a pozdější model M2) na vrchol popularity mezi profesionálními fotožurnalisty té doby. Tedy až na pár rebelů (David Douglas Duncanú používajících fotoaparáty Nikon S, což byla Japonská a notně upravená variace na původní dálkoměrný fotoaparát Contax. 

Zdroj: wiki

Byl to právě Nikon, který v roce 1959 spustil revoluci ve světě fotoaparátů na 35mm film. Na trhu se v dubnu 1959 objevil Nikon F a svět už nikdy nebyl takový, jako dřív. Nebyla to sice první zrcadlovka s pentaprismatem, toto prvenství drží Contax S z roku 1949, ale Nikon v předtuše potenciálu tohoto konceptu vyrobil Nikon F jako celý systém. K fotoaparátu bylo možno zakoupit mnoho objektivů, různé matnice usnadňující ostření a dokonce výměnný hranol s integrovaným měřením expozice. Kvalita objektivů Nikon z té doby údajně převyšuje veškerou německou produkci včetně legendární Leicy. To vše kombinované s výborným zpracováním a odolností těla i závěrky udělalo z Nikonu F (a následujícího modelu F2) absolutní hit. Vítězství zrcadlovek nad dálkoměry však nebylo okamžité. Oba systémy mají svá pro i proti a na ty se teď podíváme.

Hlavní výhodou zrcadlovky je samozřejmě to, že snímanou scénu pozorujeme a zaostřujeme přímo skrz objektiv. Odpadají tedy například problémy s paralaxou či možností špatně seřízeného dálkoměru. Objektivy určené pro jednooké zrcadlovky umožňují díky absenci paralaxy hledáčku také zaostření na mnohem bližší vzdálenosti než standardní objektivy pro dálkoměrné fotoaparáty (např. pro Leicu M2 je nejmenší zaostřovací vzdáleností 70cm). Ruku v ruce s tím jde i to, že se zrcadlovkou můžeme používat širší rozsah ohnisek objektivu bez omezení vyplývajících z průhledového hledáčku jako má Leica. Zaostřit na Leice například objektiv s ohniskem 135mm je mírně řečeno obtížné, plus je to maximální ohnisko, pro které máte linky umožňující kompozici v hledáčku. Pro zrcadlovky jsou samozřejmě k dispozici mnohem delší ohniska, jakožto i ohniska mnohem širší. Zrcadlovka je tedy, jak se zdá, mnohem univerzálnější. Jak mohly tomuto náporu dálkoměry čelit?

Zdroj: leicaphilia.com

Dálkoměrné fotoaparáty jsou zpravidla menší a lehčí. Takový Nikon F s měřícím hranolem a objektivem je pořádný macek a určitě se pronese, naproti tomu Leica i přídavným expozimetrem je o dost lehčí a kompaktnější. Také mají mnohem tišší závěrky, protože nemají žádné zrcátko, které svým pohybem k dorazu vytváří značnou část vnímaného hluku. V některých situacích je zkrátka příjemné mít foťák, který je tišší. U zrcadlovky je také často problém s vibracemi způsobeným chodem závěrky (většinou vertikální lamelové) a také chodem vyklopením zrcátka do horní pozice, může se tak stát, že se zrcadlovkou neudržíte tak dlouhé časy jako s dálkoměrem, bez pohybové neostrosti. Někomu, třeba mě osobně, může také vyhovovat hledáček, ve kterém vidíte ostře celou scénu včetně popředí i pozadí. Se zrcadlovkou vždy vidíte jen určitý zaostřený pás, můžete použít funkci náhledu hloubky ostrosti, ale ta zase způsobí ztmavnutí hledáčku. Na druhou stranu s dálkoměrem můžete ostřit jen uprostřed hledáčku a poté musíte scénu znova komponovat, což jde do jisté míry obejít použitím hyperfokální vzdálenosti nebo zónového ostření. Se zrcadlovkou můžete ostřit na celou plochu matnice a můžete tak rovnou, zaostřit již zkomponovanou scénu. Samozřejmě hloubku ostrosti si musíte u dálkoměrného fotoaparátu umět domyslet a představit si, jak moc bude pozadí/popředí rozostřené. Dalším aspektem je použití filtrů. Zatímco barevné filtry u zrcadlovky mohou být trošku otravné, úbytek světla v hledáčku a barevné zbarvení obrazu je také nepříjemné. Na dálkoměrném fotoaparátu tento problém s barevnými filtry nemáte. Se zrcadlovkou zase můžete používat polarizační filtry a třeba i graduální ND filtry, protože přesně vidíte v jaké oblasti je jaká hustota filtru vhodná pro danou scénu. Samozřejmě i filmové zrcadlovky byly v posledních letech filmu vybaveny pokročilými systémy jako automatické zaostřování, pokročilé režimy měření expozice apod. Jsou tu například i pokročilé filmové dálkoměry jako Leica M7 s režimem priority clony nebo Konica Hexar RF či Contax G2, který bývá mnohými označován za dálkoměr s autofokusem. Příchod digitálu však znamenal téměř úplný konec dálkoměrných fotoaparátů a do dnešních dnů se drží vlastně jen Leica. Zatímco zrcadlovky stále, byť digitální, žijí.



Zdroj: LA Weekly

A na které straně stojím já? Je pravda, že 90% své tvorby fotím dálkoměrnou Leica M2. Jenomže, co čert nechtěl, objevil se u mě doma i Nikon FM2, což byla jedna z posledních plně mechanických kinofilmových zrcadlovek. Není to špatný aparát, závěrka umí i 1/4000 sekundy, vestavěné měření expozice je docela pohodlné a přesné a kupodivu celá ta věc váží dokonce o 40g méně než Leica M2. Do budoucna to vidím tak, že budu dál používat Leicu na M2 na pouliční fotografii, protože už jsem na ní zvyklý a zvládám s ní pracovat už dost intuitivně. Nikon si pak nechám na věci, které umí zrcadlovka líp – ostření delších skel (pokud si nějaká pořídím) a pro focení nějakých detailů, kde využiju schopnost blízkého ostření. Případně jako druhé tělo, ve kterém mohu mít barevný film nebo film o jiné citlivosti než v Leice. Člověk by měl umět poznat výhody každého systému a využít je při svém focení. 

P.S.: Stačí se podívat na válečné fotografy z dob války ve Vietnamu, dost často nosili Leicu M se širokoúhlým objektivem a Nikon F(2) s objektivem 135mm, či jiným delším sklem.

 

Pomalejší prosinec

Už jsem někdy psal, že dělat blog je těžké? Nejspíš asi jo. Zvlášť těžké je to pak před vánoci. Za prvné pořád používáme takovou zpátečnickou věc, jako jsou změny z letního na zimní čas a zpět. Takže pro člověka, který je od 8 do 4 v práci a fotí venku na ulici je to trošku peklo. Teda peklo ne, protože v pekle by díky ohni bylo alespoň nějaké světlo. Na ulici se pak člověk musí spoléhat na výlohy a pouliční osvětlení a to mě po pravdě řečeno moc nebaví. Původní plán byl, že přes zimu budu hlavně zavřený v komoře a budu zvětšovat. Jenomže, to by nebylo moc o čem blogovat, že? Navíc, čím víc se pouštím do pozitivního procesu, tím víc zjišťuju, jaké mám rezervy. Končí to pak tím, že jsem zavřený v komoře třeba 3-4 hodiny a snažím se udělat jednu fotku.

Naštěstí jsem v předtuše zlého, protože s mým focením to bylo stejné i minulou zimu, jsem si našel takový dlouhodobější zimní projekt, který se bude fotit převážně v interiérech. Začínám tenhle pátek a končit se bude někdy na konci ledna. Zatím nechci ale ani naznačovat žádné podrobnosti, než budu mít hotové první fotky. Možná jste si všimli, že moje fotky z poslední doby vypadají trošku jinak. Je to tím, že jsem začal používat jinou vývojku, Pyro 510. Tuhle vývojku si nekoupíte, musíte si jí sami namíchat, nebo jako v mém případě vám jí může namíchat někdo šikovnější. Měla by nabízet samé výhody a pozitiva. Základní ředění je 1:100, takže i malé množství vývojky vám umožní vyvolat docela hodně filmu. Další výhodou je to, že koncentrát vývojky vydrží opravdu, ale opravdu hodně dlouhé skladování, což oceníte, zejména pokud vyvoláváte jen jednou za čas. Zrno je velmi mírné a tonální škála velmi bohatá. Hlavní vlastností by mělo být to, že vývojka vytváří na filmu žlutý povlak, který funguje jako přirozený filtr při zvětšování a měl by umožnit vytáhnout větší detaily například u oblohy a jiných světlých částí snímku. Tato vrstva by se měla tvořit především v místech, kde jsou na negativu světla. Jenomže až zpětně jsem zjistil, že není vhodné používat s touto vývojkou kyselý ustalovač (třeba tekutý Fomafix). Výsledné negativy sice měly žádoucí žlutý povlak, ale tenký a po celé ploše negativu stejně hustý. Pro skenování a následné zpracování fotografií v počítači to nebyl žádný velký problém. Fotky vypadaly lépe než z rodinalu s bohatšími tóny šedé a ta trocha chybějícího kontrastu se lehce přidala. Problém nastal až při zvětšování.

Pokud pracujete s takzvanými multigradačními papíry, tak si míru kontrastu řídíte pomocí barevných filtrů. Žluté filtry kontrast ubírají, purpurové (magenta) filtry kontrast přidávají. Jenomže nevhodně ustálené negativy z Pyro 510 byly pro zvětšování velmi málo kontrastní a já prostě narážel na limit toho, kolik purpurových filtrů mám doma. Navíc, když jsem přidával kontrast na celou plochu snímku, ztrácely se rychle detaily ve světlech. Musel jsem tedy zapojit techniky vykrývání a nadržování, abych si každou část papíru osvítil přesně tak, jak bylo potřeba. Sice to bylo fajn v tom, že jsem se něco naučil, ale bylo to hodně práce a výsledky byly diskutabilní (všechny fotky až na dvě budu muset předělat). Zkušenost to byla každopádně dobrá a jsem si jistý, že s lépe vyrobenými negativy teď budu při zvětšování snáze dosahovat lepší výsledky než předtím. Mám ještě pár nevyvolaných filmů, které v Pyro 510 vyvolám (tentokrát s jiným ustalovačem) a uvidím, jestli to bude lepší.

Na internetu jsem našel pro Ilford HP5+ v kombinaci s Pyro 510 jen jednu kombinaci koncentrace a času vyvolávání, koncentrace 1:100 a 8 minut pro základní citlivost filmu ISO 400. Jenomže, co když potřebuju vyvolat film třeba na ISO 1600? S Rodinalem mám hodně možností kombinace časů a koncentrací. Provedl jsem proto pár výpočtů a pokusů, ale stále ještě nemám finální recepturu na to, jak vyvolat HP5+ na ISO 1600 v Pyro 510, vyzkouším to na pár nevyvolaných filmech, které mám v zásobě pro tento účel. Takže jen co se obnoví řetězen spotřebitelsko-dodavatelských vztahů a já si opatřím další várku zázračné vývojky, tak se pustím do dalšího vyvolávání a experimentování. Nakonec je ten prosinec docela aktivní.