Příručka přežití v Rusku

Rusko. Největší země na světě, která od nás není zas tak daleko, ale na leckoho může působit mnohem víc exoticky než třeba takový Vietnam nebo nějaká africká země. Chápu, že Rusko není v ČR bůh ví jak v kurzu už skoro nějakých 70 let, a o to víc v současné politické situaci. Na druhou stranu tam je ale spousta krásných míst, která stojí za to vidět a podle mě by se člověk neměl ochuzovat o zajímavé zážitky jen pro nějaké vlny politických názorů převládajících ve společnosti. Navíc při současném kurzu rublu a cenách letenek se to ani tolik neprodraží.

První komplikací může být obstarání víza. Stojí to čas a peníze. Vyplatí se si zařídit vízum v předstihu a využít služeb některé z vízových agentur, které působí v ČR. Když si vystačíte s vystavením turistického víza (30 dní pobytu, 1 vstup) do 20 pracovních dnů, tak vás vyjde na cca 2200Kč, což je asi o 200Kč víc (a o 4 dny míň běhání na konzulát, vyplňování formulářů atd.) než kdybyste si to zařizovali sami přes konzulát. Takže si ušetřete čas a nervy a investujte do služeb agentury. Samozřejmě si musíte udělat cestovní pojištění s platností pro celý svět a od jeho délky se bude odvíjet i délka platnosti vašeho víza. Na ruském letišti pak dostanete migrační kartu, tu doporučuji neztratit. S nákupem letenek je to jednoduché. Do Ruska většinou poletíte z Ruzyně (nebo tedy letiště Václava Havla) s ČSA nebo Aeroflotem. Často se dá letět i s přestupem v Curychu, z jakého důvodu tomu je netuším. Přímá zpáteční letenka do Moskvy nebo Petrohradu celkem standardně stojí kolem 6000Kč. Může stát o dost méně, i víc. Samozřejmě jde létat i na jiná místa, ale tam se ceny letenek můžou celkem značně lišit a celkem divoce pohybovat.

Pokud jste v Rusku ještě nebyli, možná bych jako první zvolil Petrohrad. Je to poněkud kosmopolitnější město než Moskva a na cizince, kteří neumí rusky, ale chtějí se domlouvat třeba anglicky jsou přece jenom trošku zařízení. Samozřejmě jistá znalost ruštiny je jen výhodou a osobně bych každému doporučil se naučit alespoň pár slov a frází, dost vám to usnadní život. Nejdražší na cestě do Svazu bylo vždy ubytování, ale to se teď s nástupem služby AirBnB na ruský trh změnilo a ubytování jde sehnat za celkem přijatelné ceny. A po městě se můžete pohybovat buď metrem nebo třeba i Uberem. Jako nejlepší období pro návštěvu Petrohradu bych doporučil léto. Město je dost na severu a i tady zažijete bílé noci, kdy slunce zapadá sotva za horizont a tak je stále světlo. Jaro nebo podzim je špatné období, je zima, hodně prší a hodně fouká vítr. K vidění toho není málo, Ermitáž je samozřejmost, ale neměli byste vynechat ani Petropavlovskou pevnost nebo ponorku z období studené války zakotvenou na nábřeží Vasilevského ostrova.

Pokud toužíte vidět, jak to vypadá, když se Rusové snaží vypadat jako světový národ, tak navštivte Moskvu. Podle manželky se za posledních 5 let hodně změnila, což já nemůžu posoudit, protože jsem jí před 5 lety neviděl (tedy ani manželku nebo Moskvu). Ulice jsou z větší části nově vydlážděné, široké a čisté. Alespoň tedy v centru, nikam na periferii jsem se nedostal a po pravdě řečeno jsem ani nezkoušel najít moskevský ekvivalent Černého mostu nebo Jižáku. Teď v létě byly ulice plné různých stánků ať už se zmrzlinou, limonádou nebo šašlikem. Ruské pouliční limonády doporučuji. Na první pohled mají velmi divoké bylinné kombinace chutí, které by nevymyslel ani hipster na LSD. V horkém ruském létě ale zaručeně osvěží a výborně se hodí ke grilovanému jehněčímu. Jak moc se v Moskvě domluvíte anglicky netuším, protože jsem to nezkoušel. V lepších restauracích ale mají i anglické menu, takže nemusíte vybírat úplně naslepo. Občas se i dobře pobavíte, když prodávají nějaké naprosto podřadné české pivo v přepočtu za 100Kč a vydávají to za luxusní pivo z dovozu.

Hodně lidí se mě po návratu ptalo, jestli je v Rusku bezpečno. Přijde mi že ano, asi jako všude na světě ve velkých městech. Po různých teroristických útocích na počátku 21. století začali v Rusku brát bezpečnost celkem vážně. Například v metru potkáte docela dost policistů a u vchodů do metra jsou zřízena kontrolní stanoviště, kde kontrolují podezřelé osoby, které se snaží vstoupit do metra. Podezření vzbudí většinou nadměrné zavazadlo, to když máte v horkém létě baloňák nebo to, že jste z Čečenska či Uzbekistánu. Když si centrum Moskvy nebo Petrohradu srovnám třeba s centrem Prahy, kde mi cestou ze Staromáku 10x nabídnou heroin, 15x běloruskou prostitutku a 5x mě málem zmlátí parta ožralých anglických turistů, tak z toho ruská města vychází líp. Konzumace alkoholu na ulici se netoleruje, takže občas vidíte situaci jak z amerického filmu, kdy někdo schovává flašku tvrdého nebo piva v papírovém sáčku. Stejně tvrdě, jako policie potírá Putinovu opozici, tak potírá i bezdomovce, feťáky a somráky. Na ulici je prostě neuvidíte. V tomhle hraje roli i tvrdá ruská zima, která ulice každoročně zbaví méně odolných jedinců, nebo těch, kteří nestihnou včas zalézt do tunelu teplovodu. Takže pokud máte normální zdravý rozum a cíleně nevyhledáváte problémové situace a špatné části města, tak Rusko není o nic více či méně nebezpečné než jakékoliv civilizované evropské město. Samozřejmě, že situace v jiných městech se může lišit, ale v Moskvě, Petrohradu a Tomsku jsem na žádný problém nenarazil. Snad si jen dejte pozor na penzisty nastupující do prostředků MHD, jsou cca o 150% agresivnější než v Praze.

Dokonce jsem ani nenarazil na žádné problémy při focení na ulici. Naopak, několikrát ke mně lidé přišli a vyptávali se mě, co to mám za foťák, že poznali, že je na film a jestli je to Zorki nebo Fed. Možná kdybych na krku nosil Zorki místo Leicy, tak bych si vysloužil nějaké to pozvání na panáka. Úplně bych asi nedoporučil fotografování vojenských objektů, ale na to jsou hákliví i na západě. Pokud si nejste jistí, zeptejte se. Je to jednodušší, než pak něco vysvětlovat zásahové jednotce pořádkové policie nebo naštvanému vojákovi. Zkrátka se, jako všude jinde na světě, řiďte zdravým rozumem.

Závěrem bych to tedy shrnul tak, že není žádný racionální důvod, proč by se měl člověk cesty do Ruska obávat. Při dodržení nějaké běžné opatrnosti se tam může člověk pohybovat úplně normálně. Statisticky vyjádřeno je tam asi teď mnohem menší šance, že vás někdo zastřelí, vyhodí do vzduchu nebo přejede náklaďákem, než třeba ve Francii či Belgii. Samozřejmě, pokud vyrazíte někam jinam než do velkých měst, nemůžete úplně očekávat evropský standard služeb nebo čistoty. Občas se člověk nestíhá divit a to jak v pozitivním, tak občas i v negativním slova smyslu. Například na většině semaforů funguje odpočet, jak dlouho bude trvat zelená či červená, a to jak pro chodce, tak pro auta. V Praze jsem takový semafor viděl jeden. Či wifi zdarma a signál pro mobilní telefon v celé síti moskevského metra, je to drobnost, ale život to zpříjemní. Jako bonus bych bral to, že Českou republiku a Čechy mají v Rusku hodně rádi a česká národnost vám tady otevře mnohá dveře i srdce.

Z Olomouce do Ostravy

O krásách Olomouce jsem se zde na blogu již zmiňoval. Naproti tomu Ostrava pro mě byla relativně velkou neznámou.  Samozřejmě ke mně jisté zprávy z tajemného města na severu Moravy pronikaly a to zejména od předsedy spolku ostravských krajinkářů, ale osobně jsem tam na pořádném průzkumu ještě nebyl. Rozhodl jsem se proto použít jeden volný víkend a vyrazit na velkou průzkumnou výpravu. Sbalil jsem si proto nejnutnější věci: foťák, filmy, zbraně, kompas a nůž a vyrazil do neznáma. Sice do neznáma, ale známými vlaky Českých drah. Byl jsem nepříjemně překvapen, když jsem zjistil, že několik mých oblíbených dezolátních vlaků, kterými jsem kdysi putoval do Olomouce do školy, bylo zcela necitlivě k mé nostalgii nahrazeno modernějšími soupravami. Zatnul jsem tedy zuby, abych přestál i toto protivenství, a za nějaké dvě hodiny jsem už vystupoval v Olomouci, kde jsem byl naposledy loni v listopadu.

Nic moc se tam naštěstí nezměnilo, i když teď uprostřed léta připomíná Olomouc spíš město duchů, jelikož většina studentů odjela domů. Na druhou stranu má člověk alespoň trochu klid sám na svoje myšlenky. Malá procházka městem, setkání s několika přáteli a návštěva pár oblíbených míst. Zkrátka pěkný den na výletě. Stále si stojím za názorem, že Olomouc je jedno z nejlepších českých měst pro pouliční fotografii a je škoda, že se jí tam nevěnuje víc lidí! Město svým architektonickým charakterem tvoří velmi zajímavé kulisy, ať už se jedná o úzké uličky nebo třeba park pod hradbami. Takže pokud to čte někdo z Olomouce, ať rychle popadne foťák a vyrazí do ulic!

 

Cesta vlakem do Ostravy uběhla celkem rychle a na nádraží si mě vyzvedl jeden z mých domorodých průvodců. To abych se neztratil a neskončil někde v šachtě hned v prvních minutách návštěvy hornického velkoměsta. Po krátké úvodní instruktáži a večeři se šlo spát, abychom byli všichni čilí na nedělní program. Vyrazili jsme totiž na návštěvu Dolní oblasti Vítkovice. Návštěva téhle technické památky rozhodně stojí za to, i když ceny vstupného na okruhy s průvodcem se mně a mým průvodcům zdály poněkud nekřesťanské, a tak jsme si museli vystačit s tím, co je přístupné volně. Jeden z mých průvodců Ostravou toho znal o areálu skutečně hodně, protože se tam toulal jako náctiletý ještě před zpřístupněním celé oblasti veřejnosti.  Škoda jen, že se člověk pohybuje po asfaltových chodnících a všechno trochu zajímavé je obehnané plotem, ale chápu, že nemůžou nechat Pražáky padat do šachet a koksovacích pecí. To by byla špatná reklama.  Snažil jsem se sem tam něco vyfotit, ale všudypřítomné ploty mi to trošku kazily, ubíraly místu na syrovosti. Je to prostě už turistická atrakce a ne místo pro urbexové expedice.

Samotné centrum Ostravy také stojí za návštěvu, i když mi připadalo poněkud mrtvé. Místní to svádí na obchodní centrum Nová Karolina. Je to docela škoda. Možná až skončí OKD, že se centrum trošku zaplní a třeba dojde i na nějaké barikády a pouliční nepokoje – sen každého streetfotografa. Předseda spolku ostavských krajinkářů si dále do programu mé návštěvy prosadil výšlap na nejvyšší bod Ostravy, haldu Ema. Několik milionů tun stále hořící hlušiny navršené do výšky 315 m n. m. Ano, dovedl bych si představit i jiné místo, kam šlapat ve 32°C. Na druhou stranu možnost nadýchat se jedovatých plynů a podívat se na panorama Ostravy se vám jinde jen tak nenaskytne, a tak jsem si to vyšlápl. Výhled byl impozantní, ale sluníčko bylo zrovna nad městem, tak se moc fotit nedalo. Sestup už byl o něco snazší, každopádně by celé oblasti pomohlo, kdyby ty plyny byly alespoň halucinogenní, takhle to tam byla celkem nuda.

Hlavní rezervu svého výletu vidím v tom, že jsem neměl příliš času na to, abych se jako správný pouliční fotograf jen tak potuloval ulicemi a snažil se zachytit život města tak, jak se mi bude odvíjet před objektivem. Zejména z tohoto důvodu cítím, že se musím do Ostravy ještě vrátit. 

Celé album na FLICKRU.

P.S.: Fotky jsou pro změnu z filmu Kodak Tri-X + oranžový filtr. Obvykle fotím na Ilford HP5.

Čtyři hrdinové archivu

Znáte ten pocit, když hodíte na blog nějaký příspěvek s představou, kolik bude mít asi přečtení a ta představa se pak radikálně liší od kruté reality statistik? Ne? Já ano.  Ono to tedy funguje na obě strany, některé příspěvky mě skutečně překvapily. Jmenovitě například „Jak jsem něchtěl fotit fashion“ a hlavně „BuzeranstvíFujifilmu“, které překonalo průměrnou čtenost mých článků téměř pětinásobně a způsobilo mi takovou menší statistickou anomálii v grafu. Pak jsou tu ale příspěvky, se kterým jsem si dal trošku víc práce než obvykle, ale zdá se mi, že nemají tolik přečtení, kolik jsem si od nich sliboval. Proto jsem si na tento týden připravil takový menší revival čtyř příspěvků a to zejnéma pro ty, kteří jsou líní lovit v archivech. Takže nasaďte čtecí brýle a můžeme začít.

Budapešt jsem ve svém příspěvku nazval Paříží ve slevě. Zapůsobila na mě architektura, možnosti kulturního vyžití, kavárny a obecně celková atmosféra této metropole na Dunaji. Ideální místo na prodloužený víkend a to jen pár hodiny jízdy Celý článek ZDE.

vlakem od Prahy.

Barcelona, stejně jako Budapešť, začíná na B. Další podobnost lze spatřit v tom, že i v Barceloně se toho dá spousta zažít v relativně krátkém čase.  Zajímavá historie, unikátní architektura, krásné pláže a dobré jídlo. To vše a ještě víc v katalánské metropoli. Celý článek ZDE

Honza Sakař, fotograf na plech. Ve fotografických kruzích už poměrně známá postava, náhoda tomu chtěla, že si otevřel ateliér ve Vlaššské ulici, kterou téměř denně procházím na svých fotografických toulkách malou stranou. Slovo dalo slovo a vznikl první rozhovor publikovaný na tomto blogu. Schválně jsem se vyhýbal otázkám, které už v jiných rozhovorech padly, abych přinesl něco nového. První část rozhovoru ZDE a druhá ZDE.

Studium mistrů fotografie je podle mě stejně tak důležité jako fotografování samotné. Fotoknihy jsou samozřejmě poměrně nákladná záležitost a tak jsem se podělil o několik dojmů z knih, které jsem si zatím pořídil. Mezitím samozřejmě přibyly další a tak jsem zvažoval, jestli je to vůbec oblíbený formát článku a byl bych rád za nějakou zpětnou vazbu od čtenářů. Celý článek ZDE.

Přeji příjemné srpnové lovení v archivu! Příští týden Vás bude čekat úplně čerstvý článek. První po mém návratu z Ruska. O čem bude, to ještě nevím, možná o nějakém z témat, kterou jsem zmiňoval v posledním červencovém příspěvku nebo možná něco ještě úplně jiného. Nechte se překvapit!

Rok s Fejkolejkou

Letos v srpnu to bude rok, co jsem začal blogovat. Rozhodně to byl zajímavý rok. Procestoval jsem kus evropy, nafotil hromadu filmů ve všech různých formátech a napsal o tom pár příspěvků na blog. Začínalo to celkem skromně s pár čtenáři, zakrátko následoval strmý nárůst, který se v současnosti změnil v méně dramatickou, leč stále stoupající tendenci.

Nejraději píšu příspěvky o svých cestách. Pokud, když člověk někam vyjede, je vnímavější k tomu, co mu destinace nabízí. Takový blog se pak píše úplně sám. Občas mi přijde, že pro někoho může být můj občasný myšlenkový proud poněkud nekoherentní, ale zatím se ke mně nedostaly žádné vážnější stížnosti. Takže to vypadá, že mí čtenáři mi rozumí a za to jsem rád. Překvapila mě však popularita článků pojednávajících o technice. Ať už se jednalo o vyvolávání filmu či sem tam článek o nějakém objektivu nebo fotoaparátu. Po pravdě řečeno jsem se snažil těmto článkům cíleně vyhýbat, protože na internetu je jich už dost.  Navíc tyhle články vyžadují jistou míru faktografické správnosti a není moc velká zábava si dávat pozor, jestli je vše správně, aby se člověk vyhnul dohadům typu „Jupiter 12 se vyráběl od roku 1957 a ne od roku 1956“.

Na druhou stranu popularita těchto článků, ačkoliv je předchází upozornění na možné problémy s exaktností, mě donutila se nad sebou trošku zamyslet a do budoucna se jich určitě ještě pár objeví. V současnosti cítím velkou potřebu začít se věnovat pozitivnímu procesu a začít konečně zvětšovat fotky z těch hromad negativů, dokud jich je ještě nějaké zpracovatelné množství. V současnosti je to nějakých 100-120 negativů po 36 snímcích. Takže je možné, že na podzim/zimu připravím sérii článků a mé cestě za poznáním v oblasti pozitivního procesu a to zejména některých jeho pokročilejších technik, protože ty základy už plus minus chápu.

Zdravý blog, je jako zdravá žena, musí mít pravidelnou periodu. To jsem poznal, když jsem působil na blogu info.photowatches.eu, který se zaobíral kvalitními náramkovými hodinkami. Denní sledovanost byla po 5 letech na desítkách tisíc přečtení měsíčně, ale publikační tempo 3 články týdně bylo naprosto vražedné pro všechny, kteří se na tom podíleli.  Pro Fejkolejku se snažím poctivě přispívat jedním článkem týdně, který se může o den dva opozdit, pokud jsem zrovna někde na cestách. Zdá se, že to tak všem vyhovuje. Pokud ne, dejte mi vědět v komentářch, ale myslím si, že týden je tak akorát. Aspoň mají čtenáři čas si odpočinout od mých vtípků. Po pravdě řečeno jsem se návratu k blogování trochu bál, abych si na sebe neupletl nějaký bič, který by mě nutil, do něčeho, co nechci, ale po roce mě to stále baví, takže je to asi v pohodě.

Občas narážím na problém, že vím, co napsat, ale nemám k tomu fotografie.  Přecejenom týden má tolik dní co má, člověk chodí do práce, stará se o nějakou tu rodinnou pohodu a na vyvolávání a zpracování negativů nezbývá tolik času, kolik by si představoval. Proto se může zdát, že fotkami ve svých příspěvcích trochu šetřím, ale to je dané také tím, že se snažím trošku pečlivěji selektovat, co ukážu.  Rok fungování Fejkolejky se tedy nesl v hledání rovnováhy mezi fotkou a kecy. Pokud má někdo nějaké konstruktivní návrhy, co by si tady chtěl přečíst, dejte vědět v komentářích či ve zprávě! Čtenářům děkuji za věrnost a doufám, že vytrvají.

P.S.: Byl jsem překvapen množstvím reakcí,  a to ať už v komentářích nebo soukromých zprávách či emailech, kde mi lidé psali, že je můj blog namotivoval k tomu, aby si vytáhli svůj starý analogový foťák nebo si nějaký pořídili a znovu zkusili fotit na film. To mě těší asi ze všeho nejvíc za ten rok, co provozuji tenhle blog a dává mi to motivaci v tom pokračovat.