úterý 26. července 2016

Příslib věcí budoucích

Léto je mnohdy nazývané okurkovou sezonou. Lidi jsou na dovolených u moře, na chatách a pražáci jsou v jižních čechách. Nic moc se neděje a všechno upadá do lehké letargie. To samozřejmě ale nebyl případ mého blogu. Snažím se maximálně využít toho, že je venku světlo a fotit, jak jen to jde. Času na vyvolávání je poněkud méně a tak se mi negativy začaly trochu hromadit ve frontě ke zpracování. Momentálně mám tři kusy, které už nestihnu zpracovat před odletem na svou velkou výpravu na do vzdálených krajin hluboku v asijské části Sovětského svazu – tedy prý se teď říká Ruska, ale nějak nevím, jestli o tom tamní populace už ví. Proto jsem se rozhodl sepsat tento příspěvek, aby mí čtenáři věděli, na co se mohou těšit po mém návratu v půlce srpna.

Předcházející víkend jsem si udělal výlet do Olomouce a do Ostravy. Modří vědí, že mám hanáckou metropoli ve zvláštní oblibě, protože jsem tam pomocí alkoholu a pokleslé zábavy formoval svou osobnost během let na univerzitě. Rád se tam vracím a cítím se tam tak nějak správně. Plus centrum je úžasně fotogenické. Ostrava pro mě byla a asi stále ještě je relativně neznámým místem. Pochází odtamtud hromada mých spolužáků, kamarádů a známých, včetně dnes již legendárního předsedy spolku ostravkých krajinkářů. Při této návštěvě Ostravy jsme kormě lovu pokemonů navštívili i oblast Dolních Vítkovic, které jsou unikátní technickou památkou. Doufám, že fotky vyjdou. Drsné industriální kouzlo Ostravy není pro každého, ale když si sežene schopné domorodé průvodce, tak to může být krásný a poučný výlet. Ještě uvidím, kolik z tohoto víkendu vyberu fotek a podle toho se rozhodnu, zda to rozdělím na dva příspěvky nebo napíšu jeden delší. Všiml jsem si, že kratší příspěvky (do 500 slov) jsou lehce populárnější. Takže to zvážím.


Být jiný se občas vyplatí! To jsem zjistil, když jsem byl osloven, abych otestoval 3 objektivy pro fotoaparáty vybavené Leica M bajonetem. Jiný jsem byl v tom, že fotím Leicou a na film a byl jsem po ruce. Nebudu zatím prozrazovat detaily, snad jen to, že se jedná o velmi světelný 50mm objektiv, kompaktní 32mm objektiv a super-širokoúhlý 20mm objektiv. Na internetu jsou mraky různých testů, které se předhání v porovnávání exatkních údajů, měření různých křivek a charakteristik, jenomže já na tohle nejsem stavěný. Leda, že bych do týmu přibral nějakého opticko/fyzikálně nadanéhočlověka. Nehlaste se všichni. Zkrátka ty objektivy plánuji otestovat v reálném provozu na ulici, v přírodě a bůh ví kde jinde a poté prezentovat fotky, své dojmy a to, jestli byla má očekávání naplněna. První ze série tří článků můžete očekávat nejspíš už v srpnu a o rozestupu těch dalších ještě rozhodnu, abych neměl jeden celý měsíc zahlcen jen jedním typem příspěvku.

Největší oznámení nakonec, sice jsem to nakousl už na začátku, ale fámy, které jste mohli slyšet v pražských ulicích, kavárnách a fotobazarech byly pravdivé. Skutečně teď na přelomu července a srpna odlétám na dva týdny do Ruska. Konkrétně do Moskvy a poté dál (o hodně dál) na Sibiř do města Tomsk. Najděte si to na mapě, je to opravdu daleko. Moskvu netřeba představovat. Každopádně Tomsk je město s nejstarší univerzitou na sibiři a taktéž rodiště mé manželky (kterou můžete často vidět namých fotografiích). Letíme tam na návštěvu za příbuznými a na svatbu její sestry. V rusku jsem navštívil zatím pouze Petrohrad, který je asi nejvíce „evropský“, jenomže to bylo ještě v době, kdy jsem fotil tak maximálně mobilem (pár fotek najdete na mém instagramu). Moskva, ale hlavně odlehlé město na Sibiři představují úplně novou fotografickou výzvu. Mám jistou výhodu ve znalosti jazyka a místních poměrů, tudíž bych měl bez větších potíží splynout s místními a rád bych přinesl ucelený obraz, dokument chcete-li, mé vyženěné rodiny daleko za pohořím Ural.  Bude to také moje první příležitost vyzkouše si svatebení fotografii, vlastně druhá příležitost, ale tu první jsem prošvihl.

Těžko říct, co mě tam čeká. Od manželky mám jisté informace, ale ty beru tak nějak s rezervou, protože její rodné město jí, na rozdíl od kosmopolitního Petrohradu, k srdci moc nepřirostlo.  Horší než Bratislava to snad nebude. Nakoupil jsem si nějaké zásoby filmů a tentokrát plánuji fotit výhradně v černobíle. Sice s sebou mám dvě kazety barevného materiálu, ale ty jsou opravdu jen pro vyjímečný případ – bohatě zdobené pravoslavné chrámy a podobně. Mám v plánu vybrané fotografie rovnou nazvětšovat, tedy dřív než na to zapomenu nebo budu prostě moc líný. Určitě ale o Rusku napíšu!


Jak vidíte, nemám toho v plánu zrovna málo a nemusíte se bát, ačkoliv budu na začátku srpna pryč, články na blog už jsou napsané do zásoby a jejich publikace poběží!





úterý 19. července 2016

Jak jsem si usnadnil práci

Dělat si věci zbytečně složité není žádné umění. Někdo by mohl namítat, že focením na film si to vlastně dělám složité, když je k dispozici digitál. Chtěl bych psát o něčem trochu jiném. Když jsem začal fotit, používal jsem docela dlouho pouze ohnisko 50mm. Je to základní ohnisko pro kinofilm, většinu těl koupíte právě s tímhle objektivem, a tak jsem si říkal, že to je asi správně. Plus tohle ohnisko používal Henri Cartier-Bresson, a kdo by nechtěl být jako on, že? Byl jsem na to ohnisko zvyklý, měl jsem docela odhad, co se mi do něj vejde a co ne, jak blízko nebo daleko musím jít od toho, co fotografuji. Jenomže pak jsem zjistil, že to není ono, protože spousta věcí se vám do 50mm ohniska nevejde. Třeba nějaká větší architektura, když si chcete udělat nějaké dovolenkové fotky. Pořídil jsem si tedy, tenkrát ještě pro Zorki, objektiv s ohniskem 35mm.

Na dovolené ve Skotsku jsem pak s sebou nosil oba objektivy a často jsem přemýšlel, co kterým ohniskem vyfotit a jestli by to třeba nebylo lepší padesátkou než pětatřicítkou.  Celkově jsem nebyl s fotkami ze Skotska moc spokojený. Důvod svojí nespokojenosti jsem si uvědomil až zpětně. Udělal jsem si to zbytečně složité. Musel jsem přemýšlet , které ohnisko použít. Občas to u některých fotek vedlo k jisté nerozhodnosti a nespokojenosti, kterou jsem předtím neznal, protože jsem měl prostě jen jeden objektiv.

Občas někde vidím, jak někdo s sebou tahá třeba pět objektivů a tvrdí, že každý potřebuje a že bez něj nemůže být. Já bych teda na ulici měnit skla nestíhal, i když chápu, že třeba takový svatební fotograf potřebuje aspoň jedno širokohúhlé sklo a něco delšího na portréty. Na konci dne jde o to, mít správné nářadí na to, co fotím. Taky nepotřebujete doma 6 druhů hlubokých talířů na polévku. Osobně jsem poslední dobou velmi ovlivněn filosofií svého známého, který už asi deset let fotí jenom ohniskem 28mm. Všechno. Posledního půl roku fotím všechno Leicuou s objektivem 35mm. Všechno. Street, dovolenou, krajinu a i portréty. Ano, má to své limity a úskalí, ale ty se neprojeví tak často, jak by někdo mohl očekávat. Opravdu jen výjimečně se mi stane, že by mi přišlo jiné ohnisko vhod. Vlastně si ani teď nevzpomenu na nějaký konkrétní okamžik.  I když po zkušenosti s 21mm ohniskem si říkám, že spíš bych užil něco širšího. Nejspíš právě jednadvacítku, protože 28 je pořád blízko 35 a nebyl by to takový posun.


To, že mám jen jedno ohnisko vůbec nevnímám jako nějaké omezení nebo diktát. Naopak, cítím úžasnou svobodu. Protože má mysl je svobodná. Nepřemýšlím jak a co vyfotit třeba padesátkou nebo devadesátkou. Akceptuju svojí realitu 35mm ohniska a snažím se jí přizpůsobit a pokud možno naplno zužitkovat. Různé možnosti a omezení si většinou děláme jen sami ve své hlavě. Prostě si to děláme zbytečně složité, tak proč si to nezjednodušit. Třeba tím, že budete používat jen jedno ohnisko, pokud to jen trochu jde.



pondělí 11. července 2016

Barcelona

Opět jsem v tomto roce sednul na letadlo a vyrazil. Na tom, že naše generace hodně cestuje, asi přece jenom něco bude. Tentokrát jsem s manželkou vyrazil do slunné Barcelony, hlavního města Katalánska. Kdybych napsal, že jsem vyrazil do Barcelony ve Španělsku, tak by mě nejspíš při nejbližší příležitosti nějaký Katalánec pobodal. Ke Španělsku se tam nikdo moc nehlásí, zato jsou všude na domech i v oknech katalánské vlajky, všechny nápisy jsou v katalánštině a až pak ve španělštině a tak podobně. Ve zbytku pevninského Španělska jsem ještě nebyl, tak to nemůžu moc srovnávat, každopádně Katalánci dělají vše proto, aby se odlišili.

V rámci přípravy na výsadek do cizí země jsem se dočetl, že se v Barceloně hodně krade. Mám tím tedy na mysli kapsáře, a to zejména v centru města, na plážích a u turistických atrakcí. Něco na tom asi bude, protože to celkem důrazně zmiňovali v každém průvodci. Nás sice nikdo neokradl, ale pár okradených jsme na ulici viděli. Inu, člověk si tam musí dávat pozor na věci, naštěstí Leica M2 není tak nápadná, jako poslední digitální zázrak od Canonu nebo Nikonu, takže jsme cestu přečkali v zásadě bez úhony. Důležité je také to, že se člověk stále učí. Já se například naučil to, že čekat na pláži na východ slunce je docela náročné. Písek je tvrdší než vypadá a ležet/sedět se na něm nedá věčně, i když se to nezdá, tak 20°C není tolik, aby člověk mohl jen tak v kraťasech a košili několik hodin ležet, prostě vám bude zima. Na druhou stranu těch pár desítek minut fakt pěkného světla je super. Kdyby teda na téměř liduprázdné pláži bylo co fotit. Možná, kdybych byl větší romantik nebo krajinkář, tak by mě to dostalo, ale protože jsem, kdo jsem, tak bych upřímně řečeno radši chrněl v hotelu.

Celkem štěstí bylo, že zrovna v čase naší návštěvy byly v Barceloně dvě krásné fotografické výstavy, respektive jich asi bylo víc, ale já našel dvě. Jako první jsem navštívil výstavu fotografií, dnes již celkem známé, Vivian Maier. Dozvěděl jsem se o ní docela jednoduše z plakátu na ulici. Vystavováno bylo, pokud mě paměť neklame, kolem 80 fotografií. Kromě pár barevných ze 70. let, to byly všechno pěkné černobílé zvětšeniny na barytovém papíře, žádný digitální tisk, který by to celé degradoval. Byly tam zastoupeny jak známé fotografie, které vyšly v knížce (cca 1/3), tak i fotografie dosud nepublikované. Rozhodně to stálo za návštěvu. Vstupné bylo 3 eura, ale v sobotu bylo zdarma. Na této výstavě jsem se dal do řeči s jedním Angličanem žijícím v Barceloně a ten mě upozornil na výstavu fotografií Bruce Davidsona. Na tuto výstavu jsem se vypravil v pondělí a opět bylo vstupné zadarmo (jinak 3.50 euro). Bruce Davidson je americký dokumentární fotograf, pracující pro agenturu MAGNUM, mezi jehož nejznámější díla patří dokumentace gangů v New Yorku 50. let 20. století, cyklus fotografií zachycující newyorské metro konce na konci  70. let 20. století a mnohé další. Výstava obsahuje přes 200 fotografií rozdělených do 16 souborů. Údajně se jedná o první takto rozsáhlou výstavu jeho díla na světě. Vystaveny jsou i originální dobové magazíny, ve kterých jeho fotografické reportáže vycházely. Součástí budovy s výstavními síněmi je i obchod, který je dobře zásoben různou fotografickou literaturou. Bohužel jsem si nic nemohl koupit, protože do zavazadel už se mi nevešla ani kazeta filmu navíc, natož nějaká tlustá kniha. Každopádně narazit na dvě takovéhle výstavy v jednom městě to chce opravdu kus štěstí. Obě budou ještě nějakou dobu otevřené, takže pokud plánujete výlet do Barcelony, stálo by za zvážení je zařadit do programu.

Zbytek města mě také rozhodně nezklamal. Nejvíc se mi líbila asi gotická čtvrť, která si stále zachovává svůj původní půdorys, ačkoliv některé budovy jsou asi novější.  Úzké a křivé uličky tvoří naprosto neopakovatelnou atmosféru. Domy jsou docela vysoké, takže nikdy nevidíte moc daleko, a tak se může stát, že třeba za rohem narazíte na pozůstatky opevnění z doba starověkého Říma, či na katedrálu, která neleží na žádném velkém náměstí, ale je ze tří stran těsně obemknutá okolními domy. Ke katedrále se rozhodně vyplatí zajít, protože večer se u ní konají vystoupení pouličních operních pěvců. Má to dost co do sebe sednou si na schody a poslouchat operní melodie jen tak na ulici. Navíc, kromě ustáleného souboru pouličních umělců se čas od času přidá někdo, kdo prochází kolem. Nikdy bych nevěřil, že je na světě tolik celkem dobrých operních pěvců, kteří se jen tak náhodou prochází po ulici. Jsou to okamžiky jako tyhle, které mi občas navrací důvěru v lidstvo a já si říkám, že to není tak úplně v hajzlu, jak si většinou myslím.
Velkým tahákem Barcelony je samozřejmě Gaudí a jeho architektonické skvosty. Od Sagrada Familia jsme bydleli doslova pár kroků, stavba je to pěkná, byť z části obehnaná lešením a jeřáby. Vstupné 15 euro mi přišlo docela dost, už i proto, že mi přijde celkem zvrhlé platit vstupné v kostele jinak, než dobrovolným příspěvkem do kasičky. Ve Francii to problém není, ale Katalánci jsou asi krapet hamižnější. Jak se ale v zápětí ukázalo, 15 euro nebylo ještě tolik  v porovnání se vstupným do Casa Battló, Casa Güell nebo Casa Milá, kde zaplatíte kolem 25 euro. Protože jsme neměli vyhrazených 100 euro na hlavu jenom pro vstupné, rozhodli jsme se obdivovat krásu Gaudího architektury pouze  venku a zajít si do parku Güell, kde je vstupné přeci jenom lidovějších 8 euro. Na druhou stranu toho tam taky za těch 8 euro moc neuvidíte, ale můžete si připlatit za návštěvu muzea v Gaudího domě. Zkrátka kdekoliv zanechal Gaudí nějaký svůj otisk, počítejte se vstupným v rozmezí 8 – 25 euro. Ještěže žil asketickým životem a nechodil třeba do hospod, jako čeští umělci. Nedovedu si představit nával a ceny na takovém místě. Do Barcelony se určitě plánuji vrátit, takže příště si sebou vezmu i dostatečnou finanční rezervu na návštěvu alespoň některých jeho domů.


Celkově můžu za sebe Barcelony jenom doporučit. Pokud se chystáte na kratší výlet nebo i na delší dovolenou, protože město nabízí opravdu hodně. Od historie, přes moderní architekturu, dobré jídlo, zábavu v ulicích po pěkné pláže a teplé moře. Manželka by dodala, že se tam i dobře nakupuje, což já naštěstí nemusel příliš pocítit na vlastní kůži, protože jsem vždycky prchnul někam fotit. Samotná atmosféra města je příjemná, pořád na ulicích potkáte místní lidi, kteří jen tak posedávají na lavičce nebo před kavárnou a klábosí. Samozřejmě, že město má i své stinné stránky, například ulice La Rambla, je to takový václavák vynásobený deseti. Desetkrát víc lidí, hospod, dealerů drog a asi stokrát víc prostitutek. I to ale patří k autentické zkušenosti z Barcelony.  Za sebe mám jasno, že do Barcelony rád znova vyrazím a to klidně i na delší dobru než přes svátky prodloužený víkend!


Album všech fotografií na flickru






úterý 5. července 2016

Leica M2 vs. Zorki 4K

Už nějakou dobu kromě své fejkolejky Zorki 4K používám i Leicu M2 a tak jsem si řekl, že je možná čas na nějaké srovnání. Možná se to někomu bude zdát dost podivné, srovnávat dva přístroje, které se od sebe liší cenou až dvacetinásobně, ale takový už je dnešní svět. Takže v dnešním článku se utká východ se západem a to Sovětský svaz se Západním Německem. KMZ Kranogorsk vs. Ernst Leitz Wetzlar. Bude to souboj do posledního políčka filmu!

Zorki 4K byla jedním z posledních evolučních kroků dálkoměrných fotoaparátů vyráběných v tehdejším SSSR. První kopie fotoaparátů Leica se v SSSR začaly vyrábět již někdy ve 30. letech pod značkou FED na území dnešní Ukrajiny. Fotoaparáty pod značkou Zorki se v Krasnogorsku začaly vyrábět až po 2. světové válce a zpočátku se také jednalo o kopie Leicy III. Jak šel čas, tak se do výroby dostaly modely Zorki 3 a 3M, které  přinesly výrazné zlepšení co se týče hledáčku a zakládání filmu. U Leicy III byl hledáček a dálkoměr oddělen, takže nejdříve jste zaostřili přes dálkoměr a poté jste museli přenést oko k druhému hledáčku a komponovat. Zorki 3 a 3M už měli hledáček sdružený s dálkoměrem v podobě v jaké ho známe z modelu Leica III a moderních Leica M, samozřejmě hovořím o principu a ne kvalitě obrazu. Dále bylo vylepšeno zakládání filmu - u Zorki 3 se poprvé objevila odnímatelná zadní stěna fotoaparátu pro snadné založení filmu. Je to rychlé a pohodlné.

Zorki 4K přišla na trh v roce 1972 jako náhrada hned dvou modelů. Modelu Zorki 4, ze kterého vychází, a modelu Zorki 6, který se ukázal příliš nákladný pro větší produkci.  Model 4K se od 4 liší zejména tím, že je vybaven natahovací páčkou a nemusíte tak několikrát otočit knoflíkem pro převinutí filmu. Plus se údajně liší hledáček s tím, že ten u modelu 4K by měl být jednodušší. To ale nemohu potvrdit ani vyvrátit na základě svých pozorování. Přijdou mi shodné. Fotoaparát je vybaven horizontální závěrkou ze dvou pogumovaných plátýnek, která umožňuje expoziční časy od 1s do 1/1000s + B, tedy stejný rozsah jako kterákoliv filmová Leica M od M3 po M7. Jediným zádrhelem je to, že čas je možné měnit pouze při natažené závěrce, jinak hrozí poškození mechanismu. Samotné kolečko nastavení časů závěrky je nutné nejdříve povytáhnout a poté otočit na správný čas. Rozestupy mezi jednotlivými časy jsou nerovnoměrné, odpor celkem velký a hrany ostré. Nic o čem by člověk psal domů, zvláště pak v zimě máte docela rychle velmi bolavé prsty. V praxi jsem pak většinou raději měnil clonu a čas nechával plus mínus fixní. Zorki 4K má celkem slušný hledáček, který má zvětšení 1:1. Jeho nevýhodou však je, že nemá linky přesně vymezující okraje snímku a lze použít jen pro ohnisko 50mm. Obraz dálkoměru je v porovnání s Leicou celkem slabý, oblast kterou v hledáčku dálkoměr používá je poměrně nejasně definovaná. Při troše cviku ale zaostříte bez problémů, tedy ve standardních světelných podmínkách. O korekci paralaxy netřeba hovořit – není.

Zorki 4K má výměnné objektivy, pomocí závitu M39, takže máte na výběr celkem slušnou škálu původních ruských, ale i německých či japonských objektivů. Jsou tu jen dva malé háčky. Ten první je již zmiňovaný hledáček, který je použitelný pouze pro 50mm ohnisko. Řešením je revolverový hledáček  KMZ, který jsem již v některém z předchozích příspěvků zmiňoval. Ten umožňuje komponovat ohniskové vzdálenosti 28-35-50-85-135mm. Samozřejmě do sáněk pro blesk lze umístit jakýkoliv standardní hledáček, takže pokud například seženete 20mm objektiv Russar, tak můžete použít hledáček i pro tento. Druhý háček je trošku závažnější povahy, než nutnost ostřit a komponovat zvlášť. Je všeobecně známo, že ruské objektivy pro dálkoměrné (a nejenom ty) fotoaparáty vycházení převážně z konstrukcí firmy Zeiss. Zkrátka Rusové po válce celou továrnu Zeiss rozmontovali a včetně inženýrů si jí dovezli do Ruska. Problém je v tom, že Zeiss vyráběl původně objektivy pro dálkoměrný fotoaparát Contax (Rusové ho kopírovali jako Kiev) a tyto objektivy měly konkrétně u 50mm ohniska skutečnou ohniskovou délku 52.3mm, pro kterou byl zkalibrován helikoid ostření i mechanismus dálkoměru. Objektivy Leica pro M39 montáž mají ohnisko/helikoid/dálkoměr s předpokladem 51.6mm u 50mm ohniska. Rusové ale u svých M39 objektivů ponechali původní specifikace firmy Zeiss. U kratších ohnisek nic nepoznáte, hloubka ostrosti se o to postará, ale u objektivů 50/2, 50/1.5 a delších ohnisek už se může stát, že snímky budou při otevřené cloně neostré. Já například na Leice používal jak Jupiter 12 35/2.8, tak Jupiter 8 50/2, ale musel jsem na ně mít seřízený dálkoměr. Pak byly i snímky na F2 vždy zaostřené, kde měly být. S přechodem na moderní Zeiss Biogon 35/2.8 jsem musel nechat dát dálkoměr překalibrovat a s Jupiterem 8 na clonu 2 a vzdálenost 1m už mám snímky neostré, stačí ale přiclonit na F2.8 a je po problému. Kompatibilita Leica/Fejkolejka tedy jistá je, ale není stoprocentní.

Leica M2 přišla na trh v roce 1957 jako varianta dřívějšího modelu M3. Mezi hlavní rozdíly patří to, že Leica M2 má počítadlo snímků, které se musí ručně resetovat, jiný systém osvětlení linek v dálkoměru a menší zvětšení hledáčku x0.72 oproti x0.91 u modelu M3. Toto menší zvětšení hledáčku umožnilo použití linek pro ohnisko 35mm (dále jsou k dispozici linky pro 50 a 90mm). Hledáček je velký, jasný a má korekci paralaxy. Práce s ním je o mnoho pohodlnější a rychlejší než u Zorki 4K. Logicky. Linky v hledáčku se ukážou podle příslušného ohniska samy, ale lze je přepnout  manuálně pomocí páčky na přední straně fotoaparátu, například za účelem náhledu kompozice s jiným ohniskem. Objektivy jsou uchyceny pomocí M bajonetu, který Leica od roku 1954 doteď nezměnila, takže můžete použít jakýkoliv moderní nebo starý objektiv, plus přes adaptéry můžete využívat i objektivy s M39 (či LTM) závitem, Contax/Kiev bajonetem nebo například velmi zajímavé objektivy s bajonetem Nikon-S.

Závěrka je horizontální štěrbinová se dvěma pogumovanými plátýnky. Umožňuje stejné nastavení expozičních časů jako Zorki, ale je neporovnatelně tišší. Tichý chod plátýnkových závěrek Leica si pochvalovaly celé generace fotografů. Je to opravdu rozdíl. Když zmáčknete spoušť u Zorki, máte pocit, že vás musela slyšet celá ulice. Závěrka Leicy snadno zanikne v běžném šumu. Časy se nastavují kolečkem na horní straně fotoaparátu, bez nutnosti mít nataženou závěrku. Prostě jen otočíte na vámi požadovaný čas. Jde to udělat i palcem pravé ruky bez nutnosti nějak zvlášť přehmatávat z běžného úchopu. Leica je vyrobená o poznání kvalitněji než Zorki (logicky), a tak je z ní v ruce prostě jiný pocit, například když jí natahujete, či chod spouště. Jediným ergonomickým zádrhelem je zakládání filmu. Leica kvůli tuhosti a odolnosti fotoaparátu nemá odnímatelná záda nebo vyklápěcí zadní dvířka. Pro založení filmu musíte odejmout spodní díl fotoaparátu, vyjmout navíjecí cívku, do té vsunout konec filmu, pak film povytáhnout z kazety na šířku fotoaparátu a cívku a kazetu do fotoaparátu vložit tak, aby se prostřední část filmu vešla do poměrně tenké škvírky. U řady M si můžete otevřít v zadní stěně jakási dvířka, která vám pomůžou snad jen v tom, že vidíte, jestli je film založen správně nebo ne, plus odstraní tlak přítlačného plátu. Správně by se měl film do Leicy zastřihovat podle speciální šablony, ale pro řadu M to není nutné. Při troše cviku zvládnete založit film i celkem rychle. Vylepšení přišlo až s modelem M4, kde nemusíte z fotoaparátu vyjmout navíjecí cívku, pouze prostrčíte film dovnitř a zaháknete ho do jakéhosi trojzubce.

Co říci na závěr? Ano, Leica je v mnoha ohledech lepší fotoaparát. Nabízí výborný hledáček, skvělou ergonomii  (až na zakládání filmu), tichou závěrku a výbornou odolnost.  Byla vyprodukována národem, který když přijde na techniku, nezná slovo kompromis. Tato kvalita má svojí cenu. Zorki 4K byla produkována s ohledem na jednoduchou masovou výrobu a dobrý poměr cena výkon. Dělá to, co od ní většina lidí očekává v plus minus přijatelné kvalitě, která se může kus od kusu celkem výrazně odlišovat. Se Zorki 4K jsem začínal, doteď se k ní občas vracím. Z posledních dvou filmů se mi opět povedlo pár pěkných fotek. Pro někoho, kdo si chce zkusit focení dálkoměrným aparátem to nemusí být špatná volba, pokud seženete funkční kus tak do 800Kč. Jinak pak máte ve vyšší cenové hladině na výběr dálkoměrné přístroje s pevným objektivem jako jsou Canon Canonet, Yashica a další, které už umí nabídnout i měření expozice a jednoduchou automatiku. Leica je samozřejmě legenda zcela zaslouženě. Focení s ní je snadné, většinu času vůbec nemusíte myslet na nic jiného, než na to, co byste chtěli zachytit. Proto byla kdysi tak oblíbená. Nemá nic víc a nic míň než to, co fotograf skutečně potřebuje.

Snad jen úplně na závěr bych dodal, že fotky dělá fotograf a ne fotoaparát. Je úplně jedno, čím je jaká fotka vyfocená, protože dobrá fotka je prostě dobrá.


P.S.: Pokud jste to dočetli až dokonce gratuluji. Jo a kdyby někdo chtěl, mám doma jedno Leica M2 tělo po servisu, které hledá nový domov .