Jak vyvolat film

Když jsem začal fotit na film, přišel mi proces vyvolávání filmů (negativní proces) jako jakási černá magie. Složitá, neproniknutelná a vyžadující léta pilného studia. Zpočátku mě to úplně nelákalo, ale když jsem musel vytáhnout 1200kč, abych si nechal vyvolat všechny filmy z Paříže, tak jsem si spočítal, že vyvolávat si ČB negativy doma se jednoznačně vyplatí. Prvním krokem byl workshop v temné komoře, který pořádal obchod Analogue. Pro zvládnutí základů a jisté otrkání se pod dohledem někoho, kdo tomu rozumí, je to rozhodně dobrá volba a pomůže to k vyvarování se některým hloupým chybám, které Vás mohou stát Váš vzácný negativ.

Technické vybavení pro černobílý negativní proces není příliš náročné ani finančně. Potřebujete: vyvolávací tank s cívkou (standardně jsou taky na 2 cívky = 2 kinofilmy), 1L odměrku s dělením po 50ml, teploměr (dlouho jsem používal ten na víno), injekční stříkačku (20ml nebo větší) a nějaké prázdné 750ml lahve nebo speciální nádoby. Z chemie potřebujete: vývojku, přerušovač a ustalovač. Osobně používám chemii od české firmy FOMA, jmenovitě negativní vývojku Fomadon R09, která je „kopií“ Rodinalu od Agfy. Není to nejsofistikovanější vývojka. Je docela jedovatá, smrdí po ní ruce jako pečené maso, ale snadno se s ní pracuje a lze najít recepty pro její ředění 1:25 pod 1:200 s různě dlouhými časy, pro dosažení specifického vzhledu negativů – regulace zrnitosti a kontrastu apod.

Na svůj obvykle používaný Ilford HP5+ používám koncentraci vývojky (Foma R09) 1:25 v kombinaci s vyvolávacím časem 8 minut. Další kombinace vývojek, filmů a časů naleznete třeba ZDE.  Znamená to, že na 650ml vody (požadovaný objem vody v mém tanku pro 2 kinofilmy) použiju 26ml vývojky. 4asem se podívám po nějakém úspornějším ředění, které trochu pošetří mé zásoby vývojky i peněženku, ale teď mi tento recept vyhovuje pro svou rychlost. Kritickým bodem domácího vyvolávání negativů je podle mě dostat film na cívku a do tanku. Musíte zastříhnout konec filmu, aby byl rovný a zároveň zakulatit rohy, aby byly hladké. Malé nůžky na nehty se na kulacení rohů hodí velmi dobře. Pak už jen zalezete někam do tmy a můžete navinout film na cívku. Tma musí být opravdová, žádné prosvítající světlo škvírou pod dveřmi apod., neberte si raději ani mobil do kapsy a sundejte si i svítící hodinky, to vše by mohlo způsobit filmu újmu. Nejlepší je si koupit za pár korun nějaký prošlý film a na něm se navíjení na cívku naučit za světla.

Když máte film na cívce, v tanku a tank uzavřený, můžete si bez obav rozsvítit. Namíchat chemii zvládnete snadno. Na obalech máte ředění vývojky, přerušovače i ustalovače celkem jasně uvedené. Koncentraci vývojky a vyvolávací čas určuje typ filmu a nejlépe si to někde najdete někde online jako např. ZDE. Důležité je u vývojky udržet správnou teplotu – většinou 20°C, ale někdy se pro zrychlení procesu používá i teplejší voda – vedlejším efektem tohoto urychlení bývá zrnitější negativ. Uvidíte jak teplá/studená voda Vám teče z kohoutku, případně můžete lázeň v odměrce ohřát ve vodní lázni nebo vychladit v lednici či mrazáku. Někdo před vyvoláváním nalije do tanku čistou vodu, aby film namočil, někdo ne. Já jí tam liju. Poté už následuje roztok vývojky a zapínám stopky. Zavřu víčko tanku a první minutu s ním stále otáčím dnem vzhůru a zpět. Poté toto opakuji každých 30s po 4 otočeních zakončených několika klepnutími na tvrdou podložku (abych vyhnal bublinky vzduchu). Když uplyne stanovený čas (je potřeba ho dodržet) vyliju roztok vývojky do prázdného kanustru nebo lahve – vývojka je jedovatá a nebylo dobré ji lít do odpadu. Můžete jí nechat zlikvidovat ve sběrném dvoře. Poté dám do tanku opět vodu, vyliju a následuje přerušovač, který nechám pracovat asi 30s, ten můžete použít opakovaně a tak si ho liju zpět do lahve. Opět propláchnu vodou a naliju ustalovač. Ten nechávám pracovat od 3 do 5 minut, záleží na eho stáří a vyčerpanosti – také lze použít opakovaně.

Po ukončení ustalování film přestává být citlivý na světlo a je možné otevřít tank. Film několikrát propláchnu pod tekoucí vodou a pak nechám drobný pramínek vody z kohoutku téct do otevřeného tanku, odkud může voda volně odtékat. Stačí asi 15-30 minut, abych vypral negativ od zbytků chemie – dobře vypraný negativ Vás přežije! Takže praní nepodcenit. Většinou peru 20 minut a končím to ještě několikerým propláchnutím. Na konci praní můžete přidat smáčedlo nebo jar, které vám usnadní sušení filmu. Já mám lepší výsledky s jarem. Nechám ho v tanku s filmy a vodou trošku zapěnit a pak filmy na cívkách proudem vody opláchnu od pěny. Film sušte zavěšený, zatížený kolíčky, někde kde se nepráší – každé zrnko prachu se pracně retušuje. Já osobně po zavěšení z filmu mezi prsty setřu přebytečnou vodu – pozor na šperky, ať si film nepoškrábete. Film mi zpravidla uschne za 2- 3 hodiny, záleží na teplotě okolí. Nenechávejte film viset zbytečně dlouho – je to jen pozvánka pro další prach.

Co pak s negativem je na Vás. Já si svoje negativy skenuji na Canonu 9000F Mark II, který má celkem dobrý poměr cena výkon a kromě kinofilmu naskenujete i filmy svitkové. Nebo můžete zkusit pozitivní proces, který je velmi zajímavý a vidět svoje fotky jak se objevují na citlivém papíru je krásná zkušenost. Věci pro negativní i pozitivní proces si nemusíte za každou cenu kupovat nové. Jdou sehnat v bazaru, případně je můžete najít doma ve sklepě, pokud si někdo z rodiny vyvolával fotky. Jděte do toho!

 Video lepší než 1000 slov!

Kutná Hora

Jednou z výhod bydlení v Poděbradech je i to, že to máte blízko do Kutné Hory. Občas si chce člověk udělat pěkný výlet a nechce se mu jezdit příliš daleko a tak Kutná Hora přijde celkem vhod! Samozřejmě, že už jsem tam byl bezpočtukrát, ale i tak se tam dá pokaždé objevit něco nového. Dokonce jsem tam už i fotil, tenkrát pokusně s Prakticou BC-1 a na dosti nekvalitní diapozitiv, což vedlo k tomu, že jsem ani neměl odvahu ty fotky šířeji prezentovat.

 

Tentokrát jsem vyrazil vyzbrojen Leicou M2, 35mm objektivem Jupiter 12 a dvěma kazetami Kodaku Tri-X. Jak jsem rychle poznal, tak širší ohnisko se opravdu hodí, pokud chcete občas vyfotit něco jako chrám Sv. Barbory, i když tam vám 35mm stejně sotva postačí a chtělo by to něco maličko širšího, pokud se zvládnete poprat se zkreslením, kterým některá široká skla trpí. Zásadní bylo hlavně to, že po několika týdnech bylo skutečně pěkné počasí a krásně slunečno, což umožnilo fotit trošku jiné fotky, než které se na začátku prosince obvykle povedou. Bohužel jsem zjistil, že Jupiter 12 má trochu problémy s protisvětlem a někdy mohou být výsledky poněkud nepředvídatelné – taková už je realita objektivů, které konstrukčně vychází z 30. let a nemají moderní antireflexní vrstvy na čočkách.

Navzdory extrémně vydařenému počasí nebylo město obzvláště zalidněné. Výhoda menšího města. Avšak díky tomu, že je Kutná Hora na seznamu UNESCO, tak se ve městě pravidelně objevují turisté z celého světa. S manželkou jsme potkali partu amerických seniorů a několik Japonců. Město toho má hodně co nabídnout. Chrám Sv. Barbory jsem už zmiňoval, gotická kašna opodál je také celkem unikátní v celoevropském měřítku a pak samozřejmě kostnice v nedalekém Sedlci. Kostnici jsme vynechali a radši jsme se prošli částí města pod Vlašským dvorem, kde by se měly nacházet jakési zahrady, které byly toho času obsazené bagry, které svědčily o probíhající rekonstrukci. Pokud jste v Kutné Hoře nebyli, ale chcete jí navštívit, určitě nezapomeňte na návštěvu stříbrných dolů, díky kterým město ve středověku získalo své bohatství, stojí to za to. Škoda, jen, že první adventní víkend nebyla více vánoční atmosféra, ale spíše jaro.

Na závěr bych měl jeden tajný tip. Pokud pojedete do Kutné Hory vlastním vozem nebo třeba na kole, možná vyst se mohli podívat do mapy a cestou zpátky navštívit nedalekou obec Grunta. Já na to místo narazil před více než pěti lety a úplnou náhodou. Právě cestou z Kutné Hory, která nemá příliš dobré dopravní značení, se mi povedlo dostat se na vedlejší silnici, která vede směrem k obci Grunta. Přejedete kopec, projedete řídce zalesněnou serpentinu a uvidíte… Jestli si to chcete užít, tak nepodvádějte a nehledejte si to googlem. Stojí to za to, věřte mi. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v celém středočeském kraji a líbilo se i předsedovi spolku ostravských krajinkářů – a ten jen tak něco nepochválí!

Norimberk: Německé vánoce a Leica M2

Dosáhnout správného stupně vánočního nadšení, když venku leckdy ještě ani není sníh a vás pronásleduje vidina zbytečného utrácení za dárky, může být značně složité. Lidé proto přišli s báječným institutem vánočních trhů, kde se má vánoční nálada a atmosféra natolik zkoncentrovat v místě a čase, aby umožnila bezproblémový přechod do vánočního režimu každému. Proto jsem se i já se svou ženou rozhodl, že někam vyrazíme. Byli jsme už v Drážďanech, Vídni, Londýně i v Linci, ale nejlepší trhy jsou prý v Norimberku a tak byl cíl naší letošní cesty jasně daný. Cesta se nesla ve znamení několika poprvé. Moje žena poprvé řídila na takhle dlouhé trase (musím říct, že je to docela úleva mít teď možnost se na dlouhých cestách v řízení střídat) a já jsem poprvé vzal do terénu svojí novou Leicu M2 a ne, blog kvůli tomu přejmenovávat nebudu!

Možná jste postřehli, že se zřídkakdy rozepisuji o technice, kterou používám, ale pár slov k Leice M2 si neodpustím. Jméno „Leica“ asi slyšeli i ti z vás, kteří se o focení příliš nezajímáte. Pokud uděláte rychlé hledání googlem, asi najdete nové modely, které se cenově pohybují někde kolem 150tis Kč za samotné tělo fotoaparátu bez objektivu. Byla ale doba, kdy Leica především módním doplňkem, ale precizním nástrojem profesionálních i amatérských fotografů a cena tomu i odpovídala. Nebyla levná, ale nestála tolik, co nepříliš ojetá Fabie nebo byt v Havířově.

Leica M2 přišla na trh v roce 1957, tedy až po modelu M3 (1954) a vyráběla se do roku 1968. Chybně bývá model M2 někdy považován za jakýsi pokus vyprodukovat „levnější“ M3, ale to není tak docela pravda. Ano, má jednodušší systém dáloměru a osvětlení linek v hledáčku a počítadlo snímků se musí nastavit ručně, ale to je tak vše. Hlavní změnou, kterou přinesl model M2 je hledáček se zvětšením 0.72x oproti 0.92x u M3. 

Tento širší hledáček (předměty se zdají menší než ve skutečnosti) umožnil, aby se do něj vešly linky pro ohniska 35-50-90mm, což mnohým lidem přišlo praktičtější než 50-90-135 u modelu M3. To byl hlavní důvod, proč jsem si vybral model M2 – chtěl jsem začít trochu víc používat 35mm objektiv a to bez nutnosti otravovat se s přídavným hledáčkem, na který jsem si už několikrát stěžoval.

Samotný princip fungování fotoaparátu se příliš neliší od Zorki 4K, kterou jsem používal doteď. Ostří se pomocí dálkoměru, závěrka má časy od 1s do 1/1000s a tak dále. Leica má v zásadě (kromě neporovnatelně lepšího zpracování, materiálů a precize) jen 4 hlavní výhody: hledáček pro ohnisko 35mm (plus automatickou korekci paralaxy a světlé linky, které pomáhají komponovat), snazší manipulace s voličem expozičních časů, objektivy uchycené pomocí bajonetu a očka na upevnění popruhu jsou přímo na těle fotoaparátu (sbohem otřesná kožená brašno!). Focení s M2 se tedy v zásadě zvlášť neliší od focení se Zorki 4K, jen je to tak nějak snazší a plynulejší. Leica má o dost tišší závěrku (ačkoliv se konstrukčně od té ruské příliš neliší) a tak na ulici neupoutáte tolik pozornosti. Ruské závěrky někdy vydávají při focení zvuk, asi jako když natáhnete kalašnikov. Ale zpět k Norimberku!

Němci mají podobné akce velmi dobře zorganizované, to se jim musí nechat. Parkování nebyl ani v neděli problém, protože dopravní značení vás velmi dobře navede na parkoviště poblíž vaší destinace -  tohle v Praze as jen tak nebude. Město bylo krásně vyzdobené a na hlavním náměstí byla spousta stánků s bratwursty, sladkostmi a jinými věcmi, které patří k německým vánocům. Využil jsem toho, že jsme přijeli relativně brzo a začal jsem fotit. Tentokrát s 35mm objektivem jupiter 12, který jak se zdá, si s M2 rozumí celkem dobře (tedy až potom, co jsem musel podomácku upravit redukci, pomocí které se tento závitový objektiv nasazuje na M-bajonet). Centrum Norimberku je v celku pěkné a úhledné, krásná architektura, zachovalé hradby a nepříliš výrazné zamoření turistickým balastem.  Navíc se nám povedlo sehnat brzkou večeři v restauraci za 25 euro pro dva lidi! Nepamatuji si, že bych kdy v Německu nebo v Rakousku platil za dva lidi takhle málo, snad krom nějakého fastfoodu.

 

Samozřejmě hlavní „show“ začala, až když se setmělo a rozsvítily se různé dekorace. Na podiu se střídala různá hudební čísla od sboru koledníků po říznou bavorskou dechovku (té sem si za dob studia v Rakousku užil až dost a měl jsem chuť se před ní někam schovat) a všechno by se zdálo pěkné, jenomže pak mi došlo to, co jsem tak nějak tušil celý den. Lidé mi tam nepřišli příliš veselí či šťastní. Postávali u stánků, popíjeli svařák, baštili bratwürsty (nezřídka jejich BIO variantu), ale sotva spolu promluvili a za celý den jsem neslyšel nikoho se smát. Němce jsem sice nikdy nepovažoval za obzvláště veselý národ, ale tohle bylo trošku depresivní i na mě. Atmosféra vánoc na mě tedy ještě moc nesedla, ale snažím se! Už je prosinec a za chvíli to bude rok, co jsem znovu začal fotit na film. Uvidíme, co přinese příští rok, protože tenhle byl (alespoň fotograficky) opravdu dobrý!