Olomouc

Olomouc. Hanácká metropole a město, kde mám už 7 let schovanou záložní sklenici utopenců pro případ apokalypsy, alespoň tedy doufám, že jí nikdo ze správy kolejí nenašel a nevyhodil. Je to město, kde jsem poprvé nastoupil na studium univerzity, dávno. Zkrátka mám na Olomouc spoustu skvělých vzpomínek a možná i proto jsem trochu otálel s návštěvou, protože jsem si je nechtěl pokazit konfrontací s novou realitou, která by mohla být až příliš krutá. Doufal jsem, že se ve městě za dobu mé nepřítomnosti moc nezměnilo, ale přesto jsem si opatřil domorodého průvodce.

Posilněni tatarákem od Drápala (jediná slušná hospoda ve městě s tímto jediným poživatelným jídlem) jsme se vydali do ulic historického centra města. Město bylo docela prázdné, protože byl svátek a studenti, kteří obvykle zalidňují ulice, asi vyspávali kocovinu. Ulice jsou docela široké, takže i já se svým 50mm objektivem jsem byl schopný najít si rozumnou vzdálenost.

Až teď po mnoha letech a pár návštěvách Itálie všiml, jak moc je Olomouc podobná italským městům. Široké hlavní ulice, ale i úzké a klikaté boční uličky. Jsou to ale i domy, které jsou mnohdy celkem úzké a vysoké a mnoho z nich má benátské žaluzie na oknech ve vyšších patrech – toho jsem si všiml až teď, po více jak 7 letech. Jak my bylo vysvětleno, mým moudrým a ve věcech kultury a umění vzdělaným průvodcem, má to co dočinění s církevními hodnostáři, kteří měli v Olomouci své sídlo. Umění, architektura, ale i další dobré věci se pak pohybovali po přímé lince Itálie-Vídeň-Olomouc. Prý na té cestě bylo i Brno, ale tomu já nevěřím – neviděl jsem tam jediný důkaz podporující tuto teorii, ať už architektonický, tak kulturní, ale mohu se samozřejmě mýlit.

 

Nejde jen o architekturu, ale i celkovou atmosféru města. Bylo to tu a stále je, takové uvolněné lidé. Možná za to může víno, které se pije a pěstuje jak na Hané, tak v Itálii. Mojí nejoblíbenější památkou je asi Dóm Sv. Václava, který jednak ohromí svou architekturou a i tím, jak nenuceně sousedí s celkem obyčejnou ulicí, na které najdeme second hand s oblečením a mototechnu. Co se týče sakrálních staveb, Olomouc si rozhodně nemůže stěžovat na jejich kvantitu ani kvalitu. Co se týče zbytku města, nějakým drobným změnám se nevyhnulo. Vyrostlo pár nových kaváren, jedna či dvě veganské restaurace. Objevili se také hipsteři, mnozí z nich ze Slovenska. Snad jen přestavba Prioru fakt naštvala, měl jsem rád tu výspu komunistického brutalismu, i když to tam divně smrdělo.

Pořád bych v Olomouci asi dokázal, chtěl žít. Praha je trochu moc uspěchaná, neosobní a velká. V Olomouci není místo, kam bych do 40 minut nedošel pěšky a tatarák u Drápala chutná pořád stejně. Moje vzpomínky se tedy celkem dobře protínají s běžnou denní realitou života. Škoda, že jsem tam nefotil, když jsem měl za dob svého studia víc volného času, mohlo to k něčemu vypadat.

P.S.: Všechny fotky jsou z mého Polaroidu SX-70. Chtěl jsem tenhle blog maličko ozvláštnit a taky jsem kvůli své lenosti nevyvolal zbytek ostatní filmy, což napravím v neděli! 

Moje Praha

Potom, co jsem si vzal na přetřes několik evropských metropolí, muselo být všem jasné, že dřív nebo později dojde i na Prahu. Trávím v Praze hodně času, ale nejsem tam doma. Žádná její část není „ta moje“. Pořád se beru tak, že jsem tady tak trochu na návštěvě. Momentálně mám díky své práci na dosah Pražský hrad a Malou stranu, kde pořizuji valnou většinu svých fotek z Prahy. V 16:15 odpíchnu v práci a vyrážím přes hrad na Malou stranu a dál do centra. Na prostranství před hradem minu pána, co tam už několik let proti čemusi hlučně protestuje, nutno dodat, že k velké nelibosti hradní stráže, která to jeho vyřvávání musí den co den poslouchat. Občas se povede něco zajímavého vyfotografovat na pozadí panoramatu města pod hradem a můžu pokračovat směrem dolů na Malou stranu.

V poslední době jsem si oblíbil Jánský vršek, který mi přijde kompozičně celkem zajímavý. Někdy tam ulovím fotku náhodně a občas se posadím nahoře, či dole na zídku a prostě čekám. Trpělivost přináší růže – a to i ve světě fotografie. Nedávno se mi tam povedlo zachytit jednoho z posledních domorodců žijících na Malé straně. Z toho jsem měl opravdu radost, protože jsem si už myslel, že se tam pohybují jen turisti a prodejci pochybných suvenýrů. Někdy na Jánském vršku sedím pár minut, jindy i půl hodiny. Poté obvykle pokračuji Vlašskou ulicí, kde se zastavím v obchodě Analogue, buď odevzdat k vyvolání barevné filmy, nebo jen tak, na kus řeči. Odtamtud kolem americké ambasády, kde jsem se už několikrát dostal do konfliktu s černými šerify, když jsem v její blízkosti něco vyfotil. Tak nějak si nejsem jistý, že ta jejich cedulka se zákazem fotografování má nějakou právní závaznost.

Dorazím k tramvajovým kolejím. Někdy jdu na Karlův most a jindy zase jdu na Kampu. Občas také matu turisty, kteří hledají Lenonovu zeď. Lenonova zeď? Neznám. Leninovu zeď znám! Ale pošlu je samozřejmě správným směrem. Kolikrát jsem už vyfotil pouliční hudebníky u té zdi, to asi nespočítám. Je tam celkem hezké světlo a grafity v pozadí mohou pomoci k zajímavé kompozici. Možná z toho za pár let bude i základ nějakého pěkného cyklu fotek. Občas se kousek od Karlova mostu zastavím na pivo U Bílé Kuželky, což mě nejednou přivedlo k úvaze, zda člověk může být štamgastem někde, kde je pivo za 43kč a ještě je to v podstatě řetězec. Pamatuju si, že kde bylo pivo víc jak za 20, tam se moc nechodilo. Jenomže to už ej taky pár let. Kdekdo ještě pamatuje pivo za 2,50, ale i prvomájové průvody k tomu. Jenomže když je žízeň, člověk kašle na peníze i ideologické konotace. Letošní léto muselo být pro výčepáky fakt dobré!

Na samotném Karlově mostě fotím obvykle málo. Je tam moc lidí a pomalu nejde v tom davu ani zvednout foťák k oku, natož s ním vymyslet něco kloudného. Podobné to může a nemusí být na Staroměstském náměstí, kde se sem tam něco podaří, ale spoléhat na to nelze. Na Václavák dojdu už spíš jen setrvačností, abych se zastavil v obchodě s fotografickými potřebami, buď dokoupit chemii, či film a hurá na vlak. Ano, většinou je to věčně zpožděný rychlík Bohumil Hrabal.

Omlouvám se, pokud jsem zklamal ty, kteří čekali, že se zde budu pohoršovat nad množstvím turistů (nezřídka kdy pod obraz opilých) či různých obchodů, které tlačí turistům matrjošky, pročež se pak divíme, že si nás lidé pletou s Ruskem. Zvykl jsem si. Samozřejmě jsem vůči tomu úplně neotupěl a stále si myslím, že by bylo dobré nedobrou situaci nějak řešit, ale jak? Možná za 20 let, až se podívám zpětně na svoje fotky, bude na nich už úplně jiná Praha. 

"Ale holky říkaly, že STREET je jinde... "

Je podzim. Nějakej vůl přetočil hodiny o hodinu nazpátek a v půl páté už je tma. Dlouho jsem se podzimu snažil vzdorovat přidáváním citlivosti filmu. Nejdřív push proces na o jeden stupeň na ISO 800 a později i o 2 na ISO 1600, jenomže pak se změnil ten čas. Než vylezu z práce a dostanu se do svého obvyklého fotografického loviště, už je pozdě. Trávím tedy méně času focením a tak je čas se zamyslet nad tím, co vlastně dělám (i když bych měl být zavřený v temné komoře a dělat pozitivy, protože to odkládám asi už čtvrt roku a negativy se začínají vršit).

Předseda spolku ostravských krajinkářů se mnohokrát o pouliční fotografii vyjádřil v tom smyslu, že „beztak fotíš jen bezďáky“, což sice nedělám, ale i tak mě to donutilo přemýšlet. Je pravda, že pouliční fotografie se jako žánr definuje dost těžko. Krajinky, portréty, svatby, sportovní fotografie a další úzce vymezené druhy, či žánry chcete-li, se dají popsat celkem snadno. Mohou se lišit technickým provedením, ale „obsah“ zůstává v intencích žánru téměř neměnný. Takže pouliční fotografie…

Nad slovem „fotografie“ netřeba vést spory, to asi všichni chápeme. Je docela jedno, čím fotíte. Jestli máte digitální zrcadlovku, fejkolejku, mobil nebo krabici od bot, do které špendlíkem uděláte dírku a exponujete přímo na vložený kus fotografického papíru. Je jedno čím, důležitý je výsledek. U druhého slova, tedy „pouliční“, tam už se dostáváme na tenký led výkladu. Ostrá hranice se maluje velmi těžko a tak budu i já nejspíš hovořit jen v obecných pojmech a budu doufat, že se možná ke konci něčeho doberu. Obecně se za pouliční fotografii považuje, když se pomocí fotografie pokoušíte dokumentovat běžný lidský život a to obvykle ve městě – město není povinné, ale jako prostředí je zdánlivě bohatší na děje i diverzitu prostředí. Samozřejmě je trošku škoda, když se lidé nechají unést ke sklouznutí po povrchu a fotí takový ten „městský bizár“ – divně oblečené lidi, pouliční umělce, bezdomovce a další nešťastné ztracené existence. Neříkám, že by se to fotit nesmělo nebo nemělo, ale až příliš často to jsou fotografie, které pouze zachycují, že někdo žije/vydělává si na ulici. Žádný přesah ať už umělecký či morální. Pokud na to člověk poukáže, jakkoliv jemně, dostane se mu odpovědi – ale street (pouliční fotografie) je přeci dokument, takže dokumentuji ulici. Přísahám bohu, že ještě jednou mi někdo něco takové řekne, tak asi vyletím z kůže! Samozřejmě, že pouliční fotografie je svého způsobu dokument, ale... Dokumentární hodnotu a podstatu těch snímků odhalí teprve čas -  tomhle ohledu je mým velkým vzorem například František Dostál, kterého jsem měl tu čest poznat osobně a prohodit s ním několik vět. Jeho fotografie dokonale zachytily a z dnešního pohledu zdokumentovaly, jak se například trávil volný čas u řeky Sázavy v průběhu pětadvaceti let. Ten čas už se nevrátí, ale výborné fotografie ho dovedou připomenout.

V mnoha debatách nad definicí hranic pouliční fotografie je možné se setkat s pojmy, jako jsou: příběh, nálada, streetový duch a další. Ano, něco do sebe mají, ale jsou definovány spíše individuálním citem než rozumem a nelze je vymezit úplně ostře a tudíž nám nemohou pomoci s ostřejším vymezením pouliční fotografie. Jeden můj kamarád, zkušený fotograf, mi mnohokrát řekl: „Nálada ve fotce, to je pěkný světlo.“ Jednoduchá teze, avšak velmi pravdivá. Kromě světla máme v ruce další, neméně silný nástroj – kompozici. Pokud někdo ukáže na fotografii, že se mu líbí, ale neumí vysvětlit proč, tak to má většinou na svědomí kompozice, která s lidskýma očima a mozkem pracuje na podvědomé úrovni. Můj oblíbený fotograf HenriCartier-Bresson byl mistrem v tvorbě krásně zkomponovaných snímků – původně vzdělán jako malíř považoval fotoaparát za možnost malovat okamžitě a do svých fotografií přenesl všechno své klasické malířské vzdělání, alespoň co se týkalo využití kompozičních pravidel. Samozřejmě i mnoho dalších fotografů výborně komponuje a právě kompozice je pro mě hlavní hranicí mezi snímkem, který funguje a který ne. Samozřejmě se najde nějaký chytrý člověk, který postřehne, že ne všechny moje snímky jsou perfektně zkomponované – co na to říct, dělám, co můžu a postupně se to zlepšuje. Ano, chápu, že je těžké dobře komponovat, když některé okamžiky trvají pouhé sekundy… Dobrý fotograf si kompozici osvojí zcela podvědomě, talent je důležitý, ale i praxe a cvik. Buďte na sebe přísní a neořezávejte fotografie, abyste dosáhli lepší kompozice! Od toho tam je hledáček. Nepovedlo se to jednou, povede se to příště. U některých pouličních fotografů jsou vidět jisté projevy rezignace na výtvarnou stránku fotografie (práce se světlem, kompozice…). Tvrdí, že důležitý je obsah, či příběh. Bohužel až často tím obsahem bývá opilý bezdomovec v kaluži vlastní moči, či žebrák na Karlově mostě. Vyfocený, bez ladu a skladu, nejlépe zblízka širokoúhlým objektivem, převedeno do černobílé ve photoshopu, vyhnat kontrasty a bác s tím na internet. Forma nesmí zvítězit nad obsahem, to je motto jejich svaté války proti klasickým fotografickým postupům. Inu, hranici obsahu máme každý položenou asi někde jinde, já říkám, že jí tvoří pobodání. Přeberte si to, jak chcete. Důležité je to, že obsah i forma musí být v rovnováze – u dobré fotky si toho ani nevšimnete, prostě to tam bude. Automaticky a nepostřehnutelně. Moje rada je: až si budete příště prohlíže fotografie slavných mistrů streetu, zkuste se nad nimi zamyslet a přijít na to, proč jsou dobré. Přijít se na to většinou dá.

Nevím, jestli jsem se k něčemu důležitému dobral nebo napsal spíš jen nějaký hejt, ale blížím se hranici 900 slov a je čas se rozloučit. Pouliční fotografie je asi jedním z nejtěžších žánrů. Neklade velké nároky na techniku (myšleno fotoaparát), ale o to větší nároky na nás fotografy. Musíte umět číst situaci, pohyb lidí, světlo, kompozici… V neposlední řadě je potřeba i jistá osobní integrita a soudnost ať již při samotném focení, či pozdějším zveřejňování snímků. Je ten číňan v růžovém kožichu opravdu tak zajímavý? Je dobré zveřejnit fotku toho bezdomovce, když on si to nevybral, že zrovna bude špinavý klečet na náměstí a prosit o nějaké drobné? Tak nějak nevím, asi jsem se nedobral k žádné pevné definici toho, co to je pouliční fotografie, je z toho nakonec jen takový volný proud myšlenek. Možná to někomu pomůže se na chvíli zastavit a popřemýšlet nad tím, co dělá a jak to dělá. Mě to pomohlo určitě.

Pouliční fotografie je těžká cesta, kterou se vydává mnoho lidí, kde je její skutečný cíl zatím nevím.

 P.S.: Fotografie jsou z posledního filmu, který jsem stihl nafotit před změnou času.